Nejsme koťátka, o která je třeba pečovat
Se sourozenci Berkyovými o jejich úspěchu i zdech, do kterých coby Romové narážejí
Dělají to, o čem od dětství snili. Renata píše básně, Pavel je módní návrhář. Přesto jim občas nepronajmou prostor na rodinnou oslavu. Navzdory pochybnostem jiných dosáhli úspěchu i sebedůvěry.
Jak se sourozenci z jihoslovenské vesničky stanou úspěšným módním návrhářem a básnířkou v Praze?
Renata Berkyová: Bez podpory rodičů bychom nebyli nic. Nespočítám, kolik peněz, času a trpělivosti nám dali. Máma je zdravotní sestra a táta pečovatel.
Pavel Berky: Vzdělávali se celý život. Táta si v rámci rekvalifikace udělal třeba masérský kurz, ale taky svářečský.
RB: Přitom původně měl otec jen sedm tříd základní školy a zedničinu na učilišti nedokončil. Zkoušel mnoho povolání, dokonce i podnikal.
Pedagogové mě tlačili, abych svou etnicitu zapojil do tvorby, navíc v takovém tom klišé: květiny, volány, pestré barvy.
Po rodičích jste zdědili také umělecké vlohy?
PB: Máme příbuzné, kteří rádi a nadprůměrně kreslí, ale nikdo se nevěnoval módě. Už na základní škole jsme si doma črtali modely, já jsem měl návrhy šatů počmárané všechny školní sešity.
RB: Máma psala do školního časopisu Vitamínik. A taky když u nás na vesnici někdo potřeboval něco slavnostního napsat – třeba přání k narozeninám do rozhlasu, přišel za ní. První básničku jsem složila mimochodem pro tebe. Měl jsi ji napsat za domácí úkol. Byla…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
