Československo se pro ně nemohlo stát plnohodnotnou vlastí a uvědomoval si to i náš první prezident. „Těším se z toho, že jste u nás našli ne otčinu – tu ovšem nemůžete najíti –, ale u bratrského národa dobré sousedství, s nímž můžete býti spokojeni. A sami pravíte, že spokojeni a šťastni jste,“ prohlásil Tomáš Garrigue Masaryk v květnu 1923, když navštívil na poděbradském zámku Ukrajinskou hospodářskou akademii. Vysokoškolská instituce vznikla rok předtím pro exulanty, kteří masivně opouštěli území připadlé po první světové válce Sovětskému svazu.
Rusko po bolševické revoluci opustilo odhadem dva a půl milionu lidí. Azyl v meziválečném Československu jich našly desítky tisíc, mezi nimi i tisíce Ukrajinců. Ano, plnohodnotnou vlastí se pro ně naše první republika stát nemohla. Jak se ale historici shodují, i z odstupu byla akce na jejich záchranu z totalitního státu a integrace do společnosti jedním z lepších momentů zdejších moderních dějin, „svědčící o schopnosti solidarity a empatie“, jak říká třeba Jakub Hauser z Ústavu dějin umění AV ČR.
Ukrajinské Poděbrady
Hauser pracuje také jako kurátor uměleckých sbírek Památníku národního písemnictví. Právě pro něj před pěti lety pomáhal zásadní měrou zpracovat osudy exulantů z území bývalého ruského impéria v meziválečném Československu. Vznikla z toho výstava v letohrádku Hvězda s názvem Zkušenost exilu a dvě knihy, do kterých jako editor posbíral objevy své a svých kolegů a kolegyň. Byla to docela těžká…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
