Filmová antropologie (post)sovětské duše

Je to záběr, jemuž současná realita dává mnohonásobnou sílu. Tisícihlavý dav snímaný statickou kamerou zpívá ukrajinskou hymnu. „Ještě neumřela Ukrajiny ani sláva, ani svoboda. / Ještě se na nás, bratři Ukrajinci, osud usměje. Zhynou nepřátelé naši jako rosa na slunci. / Začneme konečně vládnout v naší zemi.“ Muži s čepicemi v rukou, mezi nimiž převládají starší ročníky, si občas utřou slzu. Stejně tak ženy, na jejichž tvářích se zase zračí odhodlání a možná i naděje, že se Ukrajina vymkne z vleku dějin v sousedství ruského impéria. Stejný záběr se několikrát opakuje jako naléhavý refrén a oddělující kapitoly, z nichž se skládá více než dvouhodinový dokument Majdan z roku 2014. Režisér Sergej Loznica v něm zachycuje vzedmutí občanské společnosti na Ukrajině, které nabralo podobu tříměsíčních protestů na kyjevském náměstí Nezávislosti. Po krvavém střetu policie s demonstranty volajícími po připojení země k Evropské unii akce skončila sesazením proruského prezidenta Viktora Janukovyče.

Loznica – narozený v Bělorusku, vyrůstající v Kyjevě a vzdělaný v Moskvě – je dnes majitelem ukrajinského pasu a žije v Německu, kam se odstěhoval krátce po nástupu Vladimira Putina k moci. Je nejznámějším ukrajinským režisérem, hvězdou západních festivalů a filmovým antropologem ukrajinské a ruské (či sovětské…