První týden paní Julije

Julija Sytnik měla svým způsobem náskok. Na útěku z Kyjeva znala aspoň cíl, kam jede.

Ruští vojáci se hned v prvních dnech invaze přiblížili do míst, kde předtím vedla normální život. V Kyjevě pracovala ve velké privátní klinice jako zdravotní sestra, na předměstí metropole žila v malém domku se zahrádkou, dvěma dcerkami a manželem Sašou. Na jednom z videí, která Saša natočil před odchodem z domova na mobil, hoří ruský armádní obrněnec. Na jiném, pořízeném opatrně zpoza zídky jejich domku, jsou na silnici za zahrádkou vidět vršky rychle projíždějících a zlověstně hlomozících okupačních vozidel.

Po pěti nocích, kdy poslouchali výbuchy schovaní ve sklepě, Julija se Sašou dál nevydrželi. Využili chvíle, kdy ukrajinští vojáci zatlačili agresory pryč, vzali jedno ze svých dvou aut, naložili dcery, Julijinu matku, pár nejnutnějších věcí a rychle vyrazili na západ. Ruský tank, který se zničehonic objevil na silnici a koloně prchajících rodin cestu zatarasil, po chvíli naštěstí bez následků kamsi odjel. Úniková trasa byla volná, pokud se nepočítají zácpy a fronta na hranici s Polskem.

Do ní už se Julija postavila coby „pěší“ jen s dcerami a matkou. Z Ukrajiny směli na začátku války jen otcové, kteří vezli tři a více dětí. Saša se vrátil bránit Kyjev, zbytek posádky za hranicemi nasedl na vlak do Varšavy směrem na domluvený sraz se švagrem Vladem, žijícím už pět let v Pardubicích. Do Varšavy si pro příbuzné dojel autem a ubytoval je v dětském pokoji svého syna, jemuž…