Když chce ekonomický analytik napsat bestseller, musí upustit od suché teorie a čísel a použít zákulisní fámy, pikantnosti, sprostá slova a cynický humor. To by mohl být jeden ze závěrů po přečtení knihy Cityboy. Napovídal by tomu už podtitul Peníze sex a drogy v londýnské City. Autorem je Geraint Anderson.
Citovaná upoutávka z přebalu zní jako z bulváru a na první pohled k němu knížka nemá daleko. Listoval jsem jí v trafice na nádraží a už tisková chyba na záložce knížky nepůsobí zrovna pěkně. V samotném textu je chyb požehnaně, jak jsem zjistil později, ale já jsem byl zvědavý na zákulisí londýnské bankovní čtvrti City, taky jsem před tím četl rozhovor s britským autorem na internetu, a tak jsem si knihu Cityboy koupil do vlaku. V překladu Ivana Kytky ji letos vydalo nakladatelství Millenium Publishing. Musím říct, že mi cesta z Budějovic do Prahy uběhla hodně rychle, protože knížka se čte dobře.
To, co nejvíce připoutává k textu, je vědomí, že jde o výpověď člověka, který skutečně byl součástí "systému". Anderson pracoval v City jako analytik deset let a právě pohled zevnitř je to nejcennější, co na knize je. Znalost reálií, přiblížení práce finančního analytika, vnitřní procesy v investiční bance, systém hodnocení a odměňování, popis některých bankovních produktů a třeba fungování hedgeových fondů. To všechno se dozvíme z té části textu, kterou lze nazvat "populárně naučnou". Takto zní výčet suše a nezáživně, ale Andersonova "zpověď" má navíc příběh, hlavní postavy (fiktivní), dialogy, má románovou kompozici a je napsaná s humorem. Asi není důležité zkoumat, o jaký jde vlastně žánr a snažit se napasovat knížku do příslušné škatulky. Nejsou to memoáry ani literatura faktu, protože postavy jsou smyšlené, jména bank jsou zkarikovaná. Kdybych použil filmové terminologie, řekl bych, že jde o něco jako hraný dokument s příměsí fikce. Autor v úvodu připouští, že z velké části je to příběh autobiografický, že je to příběh jeho života.
"Cityboy" je označení pro mladého muže zhruba mezi pětadvaceti a pětatřiceti lety. V tmavomodrém obleku s kravatou jich denně jezdí stovky londýnským metrem do finanční čtvrti City. Pracují od rána do večera, vydělávají spoustu peněz a to je hlavní motivací i jejich šéfů a smyslem finančních ústavů, které řídí. Londýnská City je podle Andersona masomlejn, který každého semele, vysaje, někdo se propracuje hodně vysoko, někdo odpadne, někdo zůstane stát a sotva stačí tempu, málokdo však vyjde nepoznamenán a skoro nikdo tento job dobrovolně neopustí. Geraint Anderson tak učinil a potom podal svědectví.
Steve je autorovo alter ego. Jako vlasatý hipík, který zakončil studium sociologie a historie na prestižní univerzitě a neví pořádně co se životem, se na bratrovu přímluvu dostane jako elév do analytického oddělení jedné investiční banky. Celé to bere z počátku jako jeden velký omyl a po pár týdnech chce raději zase potichu skončit, ale překoná těžké začátky, ostříhá vlasy, koupí tmavý oblek a pomalu proniká do tajů profese finančního analytika pod vedením zkušených starších kolegů. Ideály humanitní, nevázanost mládí a sklon k levičáctví z dob studií ho rychle opouštějí. Ve Stevovi se probudí soutěživost, touha zbohatnout a něco dokázat. Učí se rychle a taky rychle ztrácí zábrany. Naučí se to hlavní z branže, což v jeho případě znamená, že spíše než teorii ovládne brzy "technologii" své profese, praktické a účelné chování uvnitř stávajícího systému, díky kterému se lze dostat nahoru. Jeho specializací se stane veřejný sektor britské ekonomiky, hlavně vodárny a energetické podniky. Sleduje jejich akcie, radí investorům, jaké cenné papíry prodat a jaké podržet, píše burzovní komentáře, předpovídá vyhlídky odvětví a tím vším se snaží získat důvěru klientů, podíl na obchodech a provize pro svou banku. Vedlejším výsledkem tohoto snažení je každoročně sestavovaný žebříček finančních analytiků podle jednotlivých sektorů a Steve se po pár letech propracovává nahoru. Na tom je taky postavená hlavní „zápletka“ celého příběhu. Steve soutěží s obávaným a nenáviděným Hugem Bentleym, který je už pár roků jedničkou ve svém oboru, jezdí (navzdory svému příjmení) ve ferrari a svou výsadní pozici dává každému konkurentovi najevo. Steve se s ním jednou vsadí, že ho do tří let sesadí z trůnu a v sázce je sto tisíc liber (asi tři miliony korun). Tedy motivace je velká stejně jako Stevova ctižádost a ješitnost, které ho ženou vzhůru. Přichází první „morálně sporné“ momenty, Steve opouští kolegu a parťáka, který ho zasvětil a vyučil v oboru, aby dal přednost vyšší nabídce v jiné bance. Tam po nějakém čase podrazí svého šéfa a dostane se na jeho místo, ale ani to mu nestačí, přijímá nabídku od velké americké banky působící v City a dostává se na vrchol svých možností, bere ročně ke svému vysokému platu obrovské bonusy a útočí na čelo žebříčku finančních analytiků. Závěr popsal Anderson hodně dramaticky a jestli Steve zvítězil, nebo nakonec s Hugem prohrál, není úplně podstatné. Důležitá je katarze, prozření hlavního hrdiny, který se v klidu nemocničního lůžka ohlíží za svým životem a kariérou v City a je sám sebou zděšen. Idylický konec a moralita jako pointa.
Geraint Anderson sám skutečně odešel z výjimečně placené pozice jednoho z nejlépe hodnocených finančních analytiků v Londýně, jak jsem se dočetl v rozhovorech. To dodává jeho fiktivnímu příběhu věrohodnost. Pokud jde o styl jeho literárního díla, Anderson není žádným velkým esejistou nebo popularizátorem ekonomie a ten bulvární a senzační aspekt, zdá se, nutně potřebuje. Nicméně odhaluje tímto způsobem mnohé, co by si jako glosátor, který je stále součástí burzovního světa, asi těžko mohl dovolit. Především popisuje rozšířené užívání kokainu v City, Steve sám později bojuje se závislostí a jít si během párty nebo dokonce obchodní schůzky „přepudrovat nos“ na toaletu je pro něho běžné a nakonec nutné. Alkohol, návštěvy striptýzových barů a divoké kokainové večírky jsou pro makléře a analytiky podle Andersona běžným způsobem, jak se uvolnit a snášet dlouhotrvající stres a vražedné pracovní nasazení. Dalším u Andersona důležitým prvkem je humor. On je ironik a nebojí se shodit i sám sebe (tedy v ich formě vyprávějícího Steva) a některé pasáže jsou opravdu hodně zábavné. Třeba když jde Steve jako nováček mezi analytiky hrát golf, jeho úžasné trapasy na večírku a následujícím tematickém výletu analytiků veřejného sektoru po čističkách odpadních vod v Anglii. Jako mají fiktivní jména hlavní postavy, mají je i investiční banky a to docela zábavná. Steve tak z francouzské Banque Inutile přestupuje do německé Scheissebank a z ní do obří americké banky Megashit. Autor rád užívá (někdy nadužívá) vtipná přirovnání a občas se snaží být vtipný, až už to nejde dál. Kde to však podle mě nejvíc přehání, jsou jakési vážně se tvářící pasáže, v nichž se zamýšlí nad stavem nejen své branže, ale celé ekonomiky, Evropy, popřípadě světa a lidstva. Steve vydělává na bonusech statisíce liber ročně, naučil se chodit ve světě byznysu, opulentními akcemi pro klienty si je vlastně kupuje, obědy, večírky, golf a dostihy v Ascottu. Peníze pro banku i pro šikovného analytika se sypou a tyto kapitoly Anderson prokládá pasážemi o tom, jak je to všechno nemorální a jak je třeba s celým tímto systémem skoncovat. Což působí někdy docela komicky až nevěrohodně. Tohoto moralizování a mudrování o stavu světa jsou v knize celé dlouhé stránky a zřeďují tak jinak svižně napsaný příběh plný ironie.
Na vykonstruovaném příběhu zmoudření a prozření jednoho mladíka s elitním vzděláním a ideály vlastně není nic světoborného a z tohoto pohledu je knížka docela zklamáním. Jako novelista by se Anderson sotva prosadil. Kniha je tak především zajímavá atraktivním tématem a prostředím. Pohledem zevnitř, výpovědí jednoho z těch, kdo poznal zákony a život v City a pak o tom otevřeně promluvil. Podobný pohled do zákulisí (tak říkajíc do back office banky) vyšel kdysi pod názvem Rogue Trader (v české překladu jako Podvodník) a autorem je Nick Leeson. To byl makléř, kterému se od jeho pracovního stolu podařilo potopit banku Barings se stoletou tradicí, kde měla mimo jiné účty i anglická královna. Tahle knížka je ovšem literaturou faktu, Leeson v ní popsal, jak obchodoval s termínovými kontrakty v Asii a jak to nakonec dopadlo. A ještě jeden rozdíl – Leeson psal svou knihu v kriminále, kam ho soud poslal natvrdo si odsedět svá dobrodružství ve světě financí.
Jiří Hájíček
(1967) žije v Českých Budějovicích. Píše prózy z prostředí vesnice a malého města. Doposud vydal tři povídkové knihy a tři romány. Poslední z nich, román Selský baroko, získal cenu Magnezia Litera za nejlepší prózu roku 2005.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
