Lodní deník X. – Kulaté výročí

Básník Petr Borkovec dnes slaví padesátiny. Cože, už? Teprve?

Jenže já neumím moc blahopřát, a tak se na jeho počest vrátím do Květné neděle, kdy jsem vyrazil na výlet.

Jel jsem tři zastávky vlakem do Záboří, odtud se vydal po žluté turistické značce kolem románského kostela a podél řeky Doubravy k místu, kde se vlévá do Labe. Doubrava, která zhruba o sto kilometrů výš předstírala divokou bystřinu, se tu mění v poklidnou, sotva dva metry širokou stoku. Velkorysé Labe se na nic neptá, splyne s Doubravou a dál nezúčastněně chroupá svoji trasu.

Na tomto místě začíná pásmo rybářů, kteří v řídkém neolistěném lese obsadili násep. Jdu kolem nich, abych viděl na řeku: mají nahozeno, zdá se, že teprve snídají, někteří rozpalují gril. Jako by se sem přestěhovali, po jednom nebo po dvou. Kam chodí na záchod? Rozestupy víceméně dodržují, roušku z nich nemá ani jeden. I mně visí na bradě, jinak bych si připadal blbě. Přehlídka prutů končí u jezu u chatek malých, že bys je nadzvedl, lávkou se zaklapnutou brankou. Na ní značka a zároveň cedule vstup zakázán. Branka se dá otevřít, směle přecházím a jdu vesele dál za svým osudem (z druhé strany lávky: vstup povolen jen při svatojakubské výpravě, co to znamená, nevím).

Proč to tu vyprávím? Petr Borkovec se nepodobá ani Doubravě, ani Labi, ani jehnědám, co se válely na cestě. Určitě by si rád vyzkoušel být jedním z rybářů: vidím ho zarostlejšího než obvykle, popíjí lahváče a je šťastný. Říká: „Jsem rybář Borkovec, nesahej mi na to. Lístek mám platnej.“ Ale hlavně, jakmile by se převtělil zpátky, dokonale by ve dvou větách popsal tuhle scénu včetně podrobné evidence flóry a fauny, ledabyle by přitom prohodil něco o lomu světla na hladině Labe, to vše za využití nejnovějších trendů rybářské mluvy. O tom si můžu nechat jenom zdát; nejsem Borkovec.

Všichni básníci vědí, že je úřadujícím panovníkem české poezie. Málokdo to přizná, mnohým to leží v žaludku. Ale je to pravda. Klidně se nechám nařknout z podlézání; Petr ví (a je rád, i když se právě začervenal), že mezi těmito řádky se žádná žádost neskrývá. „Jonáši, čau,“ takhle mě zdraví a říká tím: „Tak co podniknem?“ Jako by literární život byl tou nejzajímavější věcí hned po sbírání kamenů a brouků. A on je.

Milý Petře, buď dál tak báječně lehkomyslný, jako jsi doteď byl, aspoň do věku královny Alžběty. V úterý jedeme do porodnice, budeš mezi prvními, komu dám vědět.

Blog pro ukrácení dlouhé chvíle v karanténě vychází ve spolupráci s Asociací spisovatelů, jejíž členové a členky zdarma přispívají krátkým zamyšlením či úryvkem nepublikovaného díla.