Lodní deník XXI. - Zkyslá smetana

Život je ustavičné hemžení, a kdo nevěří v pohyb, nežije. Vím to od chvíle, kdy jsem se před lety setkala v jedoucím berlínském S-bahnu s Janem. Klátil se podnapile vozem, bylo mu mezi dvaceti a padesáti, záleželo na světle, počasí a situaci. V ruce držel papírový kelímek Starbucks, oči mu svítily jako mesiáši, u nohou se mu motal německý ovčák. Mumlal basově dětskou němčinou se silným slovanským přízvukem, že ztratil práci, lásku a nakonec i bydlení, nejedl a nepil dva dny, pejsek potřebuje taky trochu vody, a on že se jmenuje Jan. Drmolil v důstojnosti svou modlitbu, které je snadné porozumět beze slov, vlastně možná snadnější porozumět jí beze slov. V tašce měl k prodeji dva poslední výtisky bezdomoveckého časopisu Motz, ale zapomněl to zmínit. Bylo to nakonec jedno.

Spolucestující totiž v dopoledním S-bahnu buď pospávali, nebo ťukali do laptopů, jedna mladá silnější žena ve fialových šatech se nervózně pozorovala v odrazu okna, špulila rty a flirtovala se svým odrazem (snad mluvila do mobilu, poznat to nebylo, ale i tak se nad ní vznášel jemný opar šílenství).

Všimla jsem si, že skoro všichni mají v našem voze sluchátka na uších, muž s nápisem Back to Black klepal pravou nohou do podlahy tak freneticky, až se zdálo, že celý vůz řídí. Všichni tu spí a mají sluchátka na uších, jen já ne, napadlo mě závistivě. Ti nejchytřejší jedou dokonce se sluchátky na uších, přitom spí, na klíně mají otevřené laptopy, nebo jim na klíně sedí dítě se sluchátky na uších, nebo křečovitě svírají klec a v té kleci vezou želvu přikrytou dekou, patrně aby nebylo vidět, že i želva má sluchátka na uších.

Takže, ať to zkrátím. Já jediná jsem neměla v celém tom poloprázdném voze jedoucího S-bahnu nic, vůbec nic k rozptýlení. Nic kromě svých nahých očí, a na předstírání spánku už bylo taky pozdě. Věděla jsem, že Jan o mně ví. Jela jsem naostro – bez sluchátek, bez knihy, a dokonce bez mobilu, poslední spásy před světem naděje i hrůzy.

Jan procházel vozem a čím dál chraplavěji opakoval spícím a nevidomým human beings svou prosbu. Dveře se otevíraly, dveře se zavíraly, svět vesele jedoucí hromadné rakvičky. A pak, když se nic nestalo ani po třech stanicích, co vystoupili a přistoupili noví cestující, přešel Jan volně z kolovrátkové němčiny do jadrné slovenštiny. A protože to byl necelý měsíc, co jsem se do Berlína trvale přestěhovala, a protože jsem se cítila nesmírně ztracená, pocítila jsem k Janovi silný cit. Vždyť je to můj bratr, bratr ze Slovenska!

Chtěla jsem vytáhnout z kapsy drobné, ale najednou jsem celá ztuhla. Jako by se ve mně nějaký dybbuk dohadoval se samaritánem. Jakýsi protitlak mi ruku z kapsy, kde jsem svírala drobné, vytáhl zpátky do gesta rezignované lakoty. Bylo v tom nejspíš vyčerpání z celého toho rituálu Janova zoufalství, strach z toho, že když Jana oslovím česky (a já bych to už teď nedokázala jinak), zůstala bych s ním už napořád. A tak jsem mlčela, zarytě jsem mlčela a tvářila se, že mu nerozumím, a zírala na něj současně v tichém vytržení, ze kterého bylo nadevše jasné, že rozumím.

„A ty čo čumíš, ty kyslá smotana,“ řekl mi Jan shovívavě, jako by mu bylo líto mých rozpaků. To mě probralo. Tak důmyslnou nadávku jsem neslyšela už roky, v knihách jsem nic tak šťavnatého dlouho nečetla a na sociálních sítích taky ne. Takže – takže jsem oči zase zavřela, zastyděla se přesně tak, jak si to Jan nejspíš přál, a se zavřenýma očima jsem vytahovala z kapsy postupně všechno, co jsem u sebe měla.

Vytáhla jsem pro Jana nejdřív drobné, pak halušky se zelím, pivo, slivovici, hašiš, okenu, pepsi-colu a kafe. Pak jsem z kapsy vytáhla mýdlo a ručník a dala mu kus vepřového kolena pro psa. A taky vodu pro psa. Jan se šel umýt do lázní. Vyndala jsem pro něj z kapsy cigarety. Byla jsem v obdarovávání čím dál vynalézavější. Dala jsem Janovi klíče od malé zahradní chatky za Berlínem, v zahradě chatky stála palírna. Jan tam přivedl kamarády, polepšil si, už nebyl sám. Nakonec jsem mu, když ležel okradený v deliriu pod jabloní, přispěchala na pomoc a odvezla ho do berlínské nemocnice Charité. Pak na Slovensko, do Rimavské Soboty. Tam jsem Janovi přichystala na hlavním náměstí překvapení: náhodné setkání s katolickou dívkou Janou. Jan se do Jany bezhlavě zamiloval, a když jsem z kapsy vytáhla domek se zahradou, místo palírny v ní Jan postavil domeček pro děti. Jana svého Jana objala a políbila. Vzali se. Jan si našel práci v cementárně a pil jen doušek nealkoholického piva k obědu. Mezitím jsem jim dala pět dětí (nebo si je vlastně zplodili navzájem, ať si neberu zásluhy za činnosti, na které jsem jen decentně dohlížela). Děti teď běhaly po zahradě, v sadu měly domeček na hraní, viděla jsem Jana sedět na stoličce před dílnou a vyřezávat Ježíše, Jana klevetila v sadu se sousedkou, pospolitost života, prostota života, čistota života a jeho hemžení.

Vtom jsem se probrala. Jan v S-bahnu už samozřejmě nebyl. S-bahnem už dávno nejezdí. Jak by taky mohl, z Rimavské Soboty.

Život je ustavičný pohyb. Kdo nevytáhne ruku s drobásky v jedoucím S-bahnu, ne vždycky, ale ve chvíli vnitřní radosti, ten bude mít nakonec ruku v kapse zkroucenou revmatickou bolestí z nehybnosti. Ruku bude mít sevřenou v pěst a v pěsti neplatné mince, které už nebude mít komu darovat. V těch mincích bude zakonzervovaný i Janův dům, ale ani Jan v revmatikově dlani domek nezabydlí.

Život je ustavičné hemžení. Dokonce i ve chvíli, kdy jedeme S-bahnem v módu mrtvolné nehybnosti.

Blog pro ukrácení dlouhé chvíle v karanténě vychází ve spolupráci s Asociací spisovatelů, jejíž členové a členky zdarma přispívají krátkým zamyšlením či úryvkem nepublikovaného díla.