Martin Balluch o občanské neposlušnosti

Vyšla v době, kdy byl proti autorovi veden soudní proces a člověk nemusí být zrovna vegetarián a horlivý ochránce práv zvířat, aby se zamyslel nad věcmi, o kterých Balluch píše. A také nad okolnostmi, za kterých se odehrálo v roce 2008 zatčení aktivistů z řad ochránců zvířat v Rakousku, které tehdy vyvolalo ohlas i za hranicemi Rakouska a debaty o stavu demokracie.

Proces s Martinem Balluchem a ostatními aktivisty z řad ochránců zvířat v Rakousku a okolnosti tohoto případu by samy o sobě zřejmě vydaly na obsáhlou knihu. Možná už ji někdo píše, nebo už je vydaná. Podrobnosti o procesu je možno dohledat na internetu. Já se zde chci krátce zabývat knížkou Martina Ballucha, kterou vydalo v r. 2009 nakl. ProfiMedia ve Vídni a jejíž titul je

Widerstand in der Demokratie (Odpor v demokracii).

Martin Balluch, zatčený spolu s ostatními aktivisty v květnu 2008, je šéfem spolku známým pod zkratkou VGT (Verein gegen Tierfabriken), česky doslova přeloženo Spolek proti zvířecím továrnám. Zadržení byli obžalováni ve smyslu paragrafu 278 rakouského trestního zákoníku, který je podle mnohých značně „flexibilní“ a operuje s termíny jako zločinná organizace a zločinné spolčení. Soudí se prý podle něho případy činnosti směřující k ohrožení majetku nebo životů a také například obchodování se zbraněmi či drogami. Soudní proces, sledovaný kriticky mimo jiné Amnesty International, trval dlouho a skončil osvobozením obviněných.

Balluch držel podle dostupných informací po zatčení ve vazbě protestní hladovku a skončil na umělé výživě. Ke svazu ochránců zvířecích práv je ještě zajímavé vědět, že během let své legální činnosti dosáhl spolu s jinými organizacemi na ochranu zvířat výrazných úspěchů a díky následným změnám v legislativě je údajně Rakousko zemí s nejpřísnějšími zákony na ochranu zvířat v EU. Jedním z obvinění bylo, že Balluch a další zatčení používají násilné praktiky organizovaných gangů.

Knížka Martina Ballucha, který studoval matematiku a fyziku ve Vídni a v Heidelberku a zabýval se rovněž filosofií a etikou, je útlá brožura psaná formou vědecké publikace a pohybuje se svým zaměřením někde mezi politologií, sociologií a filosofií. Je členěna do kapitol a podkapitol, po kterých následuje vždy jejich stručné shrnutí. Začíná pojednáním o mimoparlamentární politice, definuje stávající fungování politiky v demokratickém státu a zkoumá jeho meze a místa, kde se střetává státní moc s voličskou základnou, která ji dala legitimitu ve volbách. Věnuje se postavení mimovládních, mimoparlamentárních a občanských organizací a hnutí. Připomíná z historie například

Hnutí proti atomové energetice

v Rakousku v sedmdesátých letech. A odvozuje na skutečných příkladech situace, kde ve výsledku jde státní moc proti většinové vůli obyvatel.

Z těchto východisek se dostává Balluch ke konkrétnímu popisu a kategorizaci forem odporu v rámci demokracie. Třídí formy protestů a popisuje tzv. konfrontativní kampaně. Na příkladech z různých období a částí světa ukazuje jejich přípravu, průběh a formy, jako jsou např. klasické demonstrace na veřejných místech nebo tzv. home demo (vzniklé původně v Anglii), různé druhy bojkotů, undrecover rešerše (získávání utajovaných informací), obsazování objektů, blokády, nepovolené plakátování, graffitti. A to vše chápe Balluch jako formy diskuse v demokracii. Cílem těchto konfrontativních kampaní je podle něho vyvolat celospolečenskou diskusi k problému, upozornit veřejnost i státní aparát na daný problém a pohnout ho k řešení.

V ideálním případě podle Ballucha nemají konfrontativní kampaně mít formu zastrašování, mají minimalizovat majetkové škody, být spíše symbolické a apelativní a mít charakter osvětově uvědomovací. Obžaloba nařkla Ballucha a spol. právě z opaku - z násilí a poškozování majetku.

Samozřejmě při čtení o formách odporu proti státu vyvstává mnoho otázek a pocit, že mnohdy je překračována přípustná mez, zákon, či jakýsi obecný společenský konsensus, povědomí o tom, co se smí a co už se ve „slušné společnosti“ nedělá. Balluch záměrně dovádí své argumenty až k těmto vyhroceným situacím a v polovině knihy zařazuje dokument, v němž nechává promluvit jednu z morálních autorit (kromě několikrát zmiňovaného Ghándího), a sice Martina Luthera Kinga, když cituje jeho dopis z vězení z r. 1963.

Srovnávání hnutí ochránců zvířat s bojem proti rasové segregaci se může zdát nepřiměřené, Balluchovi však jde spíše o porovnání metod a právě těch momentů, kdy boj či hnutí za nějakou věc se dostává do ostrého sporu se státní mocí a de fakto překračuje platný právní rámec. Martin Balluch naznačuje, že i v minulosti musela různá hnutí za změny, které dnes třeba považujeme za spravedlivé a jasné, nejprve překročit v té době platné zákony, aby upozornila na věc,  vyprovokovala stát a donutila ho k reakci.

Zajímavé je, že věci, o kterých Balluch píše, má většinou i prožité a prakticky se na mnoha akcích odporu a občanské neposlušnosti podílel. Zmiňuje se o své první účasti na demonstraci, když mu bylo 16 let a jako aktivní člen spolku na ochranu zvířat prošel později mnoha „boji“ a nasbíral zkušenosti.

Martin Balluch tvrdí, že demokracie je v ohrožení. Chápe ji jako strukturu, která není fixní, jednou provždy daná, ale utváří se, neustále se někam posouvá na základě celospolečenského dialogu. Pokud tento dialog nefunguje dobře, není v pořádku ani demokracie a nemůže tak naplňovat jeden ze svých základních cílů – blaho občanů.

Nebezpečí současného vývoje vidí v tendenci států zpřísňovat svůj dohled a kontrolu nad občany. Balluch míní, že pod záminkou eliminace nebezpečných živlů a teroristů státní moc neustále vylepšuje metody střežení a špehování občanů a netají se tím, že chce mít pod kontrolou všechny nápadné a „podezřelé“, kteří by podle státních úředníků mohli být potenciálně nebezpeční společnosti. Ale cožpak není odlišnost základní podmínkou vývoje, ptá se Balluch. Cožpak není a nebyla individualita a originalita hybnou silou společenského pohybu, chcete-li „pokroku“? Stát chce podle Ballucha tímto zgleichšaltizovat společnost, upevnit svou moc a všudypřítomnou kontrolu. A nejsou nakonec ti, kterých se stát tak bojí a chce před nimi své občany uchránit, nejsou to povětšinou nenápadní lidé, kteří se nikdy nijak výrazně neprojevovali a z nichž je okolí většinou překvapeno, spáchají li nějaký hrůzný čin? Jaký má tedy smysl tento druh bezpečnostních opatření zaměřený na sledování těch, kdo nějakým způsobem vyčnívají či se nezařadili, ptá se Balluch.

Je zřejmé, že většinovou společnost problémy ochránců zvířat nezajímají. Poučné však může být, jak stát dokáže zasáhnout proti minoritě, hnutí, či občanské iniciativě. Součástí občanského sdružení či spolku založeného za konkrétním účelem (např. lokální protest občanů vůči stavbě dálnice, úložiště jaderného odpadu atd.) se může stát i spořádaný občan bez nějakých radikálních názorů. I on pak může hledat cesty, jak dát najevo nesouhlas. A o tom je Balluchova knížka.

Widerstand in der Demokratie (Odpor v demokracii), ProfiMedia, Vídeň, 2009

Jiří Hájíček

(1967) žije v Českých Budějovicích. Píše prózy z prostředí vesnice a malého města. Doposud vydal tři povídkové knihy a  tři romány. Poslední z nich, román Selský baroko, získal cenu Magnesia Litera za nejlepší prózu roku 2005.

www.hajicek.info