0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Náš Vilém Hermans

Astronaut

Podle Martina Faláře, člena souboru Depresivní děti touží po penězích, tkví tajemství současných úspěšných českých spisovatelů mimo jiné v tom, že dělali zřízence v ústavu pro handicapovanou mládež s kombinovanými vadami, jejich sestra se dala na drogy, vystudovali práva nebo ekonomii, ale (to je Falářovo ale) hodně četli holandské autory.

No jo. Já je nečetl vůbec. Kdysi jsem si přečetl Japinovu Nádhernou vadu a měl jsem nizozemské literatury po krk. Ten proklatý Japin mne utvrdil v předsudku, že tam v té odvodněné zemi provozují dílny, v nichž tvoří bezejmenní mistři nebo spíš řemeslníci, kteří klenou jakési zavodněné a odvodněné literární krajinky; že tam v té zemi jde o takové korektní knižní inženýry, lépe řečeno, že to tam v tom Holandsku spíše stojí, než jde lidsky a literárně kupředu.

Ten holandský vítr, říkal jsem si, ten vše prosvětlí, odvane všechnu tu naši bramborovými medailemi garantovanou usedlost, tu naši středoevropskou hloubku, na kterou jsme oprávněně tak pyšní, no jo, ale pak přijde ten přímořský Hermans a člověk z Prahy v něm najde svého bramborového rybničního bratra, člověk si řekne, ten chlap jako by psal pro nás, ten chlap jako by byl Rakušák, ten chlap jako by snad byl Thomas Bernhard. Z našich dalších se v něm dočtete Hostovského nebo Ladislava Fuchse, Güntera Grasse a Kafky, samozřejmě.

Ostýchám se o tom psát cokoli víc. Dlouho jsem se té knize vyhýbal a ujel mi vlak. Podle krátké rešerše v českém tisku se zdá, že jsou dnes již všichni experty na Hermanse. Jeho recepce po vydání Temné komory Damoklovy byla ohromná, nasáli jsme ho jako prach.

images.jpeg Autor: Respekt

Temná komora se stala knihou měsíce na významném literárním serveru. Brzy vyšla další Hermansova kniha, Už nikdy spánek, text, který měl sám Hermans rád, zatímco Temnou komorou, svojí první úspěšnou knihou údajně opovrhoval.

Nebylo s ním lehké pořízení, zakazoval a nařizoval (mimo jiné zakázal vydávání svých děl v socialistickém bloku, tedy nikoli v sešitě, ale v zemích, které neměl rád, neb byl pravičák) a úzkostlivě dohlížel na kvalitu překladů svých děl. Jen málokterý překlad mu byl po chuti. Utekl z rodného Holandska a usídlil se v Paříži.

Hermans k tomu říká:
“V Nizozemsku panuje silný pocit, že se na dění ,musíme podílet‘, ,musíme zemi dostat na evropskou úroveň‘; ten úmysl je sám o sobě dobrý, ale často to nejde dál, než že tu imitujeme pár spisovatelů, kteří vzbudili pozornost v cizině.”

A hle, to je přece naše agenda, to je přece náš Gombrowicz a tak trochu náš Bernhard, hle to je i ten náš Kundera.

Nebudu zde přepisovat děj Temné komory, je k nalezení na internetu. Chci se krátce věnovat něčemu jinému. Už delší dobu si říkám, že jediným smysluplným způsobem, jak psát recenze nebo reflexe knih, je ocitovat překrásné, nebo naopak ty úplně hloupé věty z předmětného díla.

Třeba:
“Odewoudt se projevil jako poddajný tichý žák.”

Nebo celý odstavec:
“Osewoudtovi teď bylo devatenáct a měl pocit, že všechno, co se mělo udělat, je už uděláno. Všechny překážky, které ho měly zadržet (jiní věnovali jejich překonávání celý život), se zhroutily, sotva se k nim přiblížil: otec a teta zemřeli. Ria byla žena, se kterou podnikl všechno, na co dokázal přijít, včetně uzavření sňatku.”

A to jsme, prosím, na straně 21.

Nebo tento vynikající popis takzvaného milostného aktu:
“Zřetelně sice cítil, jak je unavený, ale jako by nic nebylo tak velkolepým úkolem jako překonání této únavy. Všeho, co by se ještě mohlo stát, by se měl chopit s takovou vášní, jako by život byl obrovská žena a už jen pach jejího potu ve skutečně virilních mužích rozpoutává jedině nepřekonatelnou extázi. Ne jednou, ale pořád znovu, bez oddechu.”

Skutečně, slovo akt je z tohoto hlediska směšně omezené.

A tak dále. Nezbývá nic jiného, než říct, že Hermansova Temná komora Damoklova se vřele doporučuje. Ten Hermans je náš, jak jsem říkal, je to takový náš Bernhard.

A kdo by to byl řekl, ani Hermansovi se nevyhnula literární cena. Dostal ji v roce 1971. V oficiálním dopise se omylem (jednalo se o překlep) uváděla částka 18 000 guldenů, místo 8 000. Ministr musel omyl vysvětlit a omluvit se. Hermans cenu odmítl a ministrovi napsal: „Stěží lze očekávat, že by se spisovatel cítil zvlášť poctěn, když je vyznamenán ministrem, jehož podpis ze dne na den klesne v ceně o deset tisíc guldenů.”

Pro dovršení ještě jeden Hermansův citát:
“Fascinují mě lidé, kteří se zahryznou do určité role, a pak je v té roli ještě utvrdí jen povrchně zainteresovaní diváci, stejně jako se lidi doopravdy zamilují teprve opětovanou láskou, nebo aspoň povolností.“
Nyní je snad vše jasné.

Willem Frederik Hermans, Temná komora Damoklova, HOST 2010, 352 stran

zabransky.jpeg Autor: Respekt

David Zábranský

studoval mediální vědy a právo, v nevládních organizacích se zabýval problematikou lidských práv. Prvotinu Slabost pro každou jinou pláž vydal v roce 2006, jeho druhá kniha Šternův pokus milovat je z roku 2008. V roce 2007 získal cenu v kategorii Objev roku v literární soutěži Magnesia litera. Spolupracuje s Českým rozhlasem, kde moderoval pořad Liberatura (Český rozhlas - stanice Wave) a pro nějž napsal rozhlasovou hru Hudba! Konečně (2010). V roce 2011 nakladatetství Argo vydalo zatím poslední knihu Edita Farkaš/Konec sebelítosti.

Žije v Praze a na Strakonicku, občas v polském Krakově.

 


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Zraněné SlovenskoZobrazit články