Celý příběh McEwanova Amsterdamu se odehraje mezi úvodní větou „ Dva bývalí milenci Molly Laneové postávali před kaplí krematoria…“ a závěrečným odstavcem, jenž se znova vrací ke kapli krematoria v úvaze o zádušní mši za Molly. A doslova odehraje, protože ten příběh kratičkého románu má nezbytných pět dějství. Přičemž to závěrečné, tedy tzv. katastrofu, když je pojmenujeme podle klasické výstavby tragédie, má skutečně katastrofický průběh a končí se tragickým vyřešením konfliktů, neprovázeným však žádnou katarzí, pokud za ní nebudeme považovat rozkošnické potěšení Mollyina manžela, že zádušní mši za ni už nebudou rušit žádní její bývalí milenci.
Už se stalo takovou takřka samozřejmostí považovat McEwana za moralistu. Ale žádný dobrý spisovatel nikdy nemoralizuje a moralita, to je slovo z trochu jiného okruhu. Vždyť hledejte morální poučení z tohoto příběhu a se zlou se potážete. Všechny lidské a společenské hodnoty, které zde vystoupí na scénu, jsou dosti rychle a hodně ošklivě znicotněny. Především se to týká přátelství, které zde vystupuje v hlavní roli. Přátelé jsou, jak tvrdí Aristoteles, jednou duší ve dvou tělech. V McEawanově příběhu ovšem ta společná duše vyzraje v satanskou obludnost. Což je v závěrečné scéně reciproční vraždy obou přátel (legalizované v Amsterdamu co eutanazie) podtrženo sugestivní aluzí na polosnovou scénu satanského znásilnění v Levinově románu Rosemary má děťátko. Tady se taky reálné vjemy halucinačně prostupují se snovými vidinami, ale s tím rozdílem, že zde přátele neuspí Castevetova „čokoládová myš“, nýbrž šampaňské, které si navzájem naservírovali.
Ale teď už k ústřednímu tématu McEwanova románu, od něhož se pak odlupují všechna další. A řekl bych, že s tímtéž rozkošnictvím, s jakým si Mollyin manžel vychutnává představu zádušní mše, se McEwan pouští do jizlivého zpochybnění umělecké tvorby. A jeden z přátel, hudebník Clive Linley, mu tu slouží i jako mustr tohoto zpochybnění. A Symfonie milénia, na níž Clive pilně pracuje, ale na níž i exhibuje krizi génia, skýtá McEawanovi nádhernou možnost demonstrovat hudebníkův pád do „naduté prázdnoty“. A tomu zde předchází oslnivá pompéznost Cliveovy tvorby, předvedená na vzniku díla ze záblesku hudební myšlenky, jež vzápětí naroste do „tsunami zvuku“, aby nakonec vplynula v „harmonický soulad vesmíru“. Clive je představitelem a obhájcem „krásné hudby“ a nepřítelem všech modernistických výbojů. A tady se neváhá dovolávat i Noama Chomského, na jehož teorii o vrozené schopnosti naučit se jazyk narouboval teorii, že i „půvabná harmonie“ je nám „geneticky předurčena“, zatímco veškeré experimentální výboje jen zpřetrhají „její životodárné pouto s posluchači.“ A teprve postupně nám dochází, že Clive tak vlastně obhajuje svoje „estetické kompromisy a selhání“. Clive je výrobcem „krásné hudby“ pro každou příležitost a příkladem obratného umělce, kterému se nedostává pouze onoho zapeklitého jadýrka opravdového talentu, na jehož definici rezignovali všichni teoretici, ale které nelze nikdy redukovat pouze na tvořivou schopnost.
Nedefinovatelná jadýrka. A teď už jsme u všech dalších témat Amsterdamu. Tak anglická politika, prezentovaná zde románovým ministrem zahraničí, také postrádá ono jadýrko, které se možná jasně zviditelňuje pouze ve zlých časech, tedy řekněme churchillovské jadýrko. A když druhý z přátel, šéfredaktor významného deníku se rozhodne zvednout jeho náklad zveřejněním skandálních fotografií ze soukromí ministra zahraničí, dovolávaje se nezbytnosti postavit se do cesty politické kariéře, která by byla katastrofou pro celou zemi, sotva lze říct, že tahle ryzí perla novinářského pokrytectví je oním jadýrkem. A přátelství je zas místo jadýrka opravdovosti lidských vztahů zabydleno sarkastickým spiklenectvím založeným na někdejším milostném poměru s Molly. A po její smrti jsou oba přátelé spojeni jakýmisi fyziologickými znaménky, imitujícími první signál Mollyina pádu do šílenství, do totálního vymazání vlastní identity. A chápou ta fyziologická znamínka snad jako následek syfilidy (v románě to není nikde upřesněno), kterou chytili do Molly a jež je teď přivede ke stejným koncům. Ale řekl bych, že jsou to jen neurotické příznaky, protože Molly nezahubila syfilida, ale spíš jen Alzheimerova choroba. V čase, kdy McEwan psal Amsterdam, ležel na „rodině anglických spisovatelů“ stín zlého osudu spisovatelky Iris Murdochové, požírané Alzheimerem. A v roce 1998, kdy vyšel Amsterdam, vydal Irisin manžel knihu o nemoci své ženy.
Pouze ti recenzenti, co by měli být podrobeni útrpnému právu, trpí zlozvykem převyprávět příběhy recenzovaných románů. Proto jsem se ho dotkl jen v několika důležitých momentech, aniž bych je svedl do příběhových souvislostí, abych tak čtenáře nepřipravil o zážitek z mistrného vyprávění, v němž se věrně reprodukovaná skutečnost, řekněme tedy cinéma vérité (například poměry v redakci deníku) těsně dotýká imaginace překračující hranice pravděpodobnosti a spřízněné například s Polanského filmovou adaptací Levinova hororu. Je na světě jen málo spisovatelů, kteří dokážou tak bravurní kousek: uhranout, ba přímo uštknout čtenáře tak krásným jedovatým příběhem, ale zároveň si se čtenářem i jizlivě pohrávat. I to bude jistě důvod, proč Amsterdam vychází u nás už v druhém, novém překladu, který pravděpodobně ještě lépe vychutnává všechny nuance uhranutí i hry se čtenářem, osudové pasti převlečené za frašku či naopak. Ani to není totiž jasné, tragédie je tady s fraškou zálibně zasnoubena.
A Ian McEwan by mi jistě neměl za zlé, kdybych teď nad celým jeho dílem, které i naše čtenáře provází od konce osmdesátých let až do tohoto tisíciletí, vyslovil podezření, jestli nakonec ono není tou Symfonií milénia. A mluvily by pro to mnohé příznaky „krásného příběhu“, do něhož autor vždy umí zasadit tu větší, tu menší půvabnou květinku perverze, která si čtenáře přitáhne, ale neodradí, protože autor zná hranici, již nesmí překročit, a poučen na všem ze současné literatury, umí rozehrát jakýkoliv příběh výsostné literatury obratně se dotýkající třeba i „sofistikovaného kýče“, ale nikdy to nezkouší s modernistickými experimenty, které by „zpřetrhaly životodárné pouto“ se čtenáři. Ale omlouvám se, to už nepatří do recenze.
Ian McEwan, Amsterdam, přeložil Ladislav Šenkyřík, Odeon, 168 stran
Jiří Kratochvil (72)
Spisovatel, dramatik a novinář. Vystudoval češtinu a ruštinu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Je autorem více než deseti románů, mezi jinými Uprostřed nocí zpěv (1992), Herec (2006) nebo Slib (2009). Naposledy mu vyšel soubor povídek Kruhová leč (2011). Po roce 1989 obdržel za svou literární činnost řadu cen: například Cenu Toma Stopparda (1991), Cenu Egona Hostovského (1996), Cenu Karla Čapka (1998) a Cenu Jaroslava Seiferta (1999).
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
