Bylo to v květnu 1994, kdy relativně neznámá herečka Jennifer Aniston vběhla do televizního studia, jež představovalo typickou manhattanskou kavárnu, a zabořila se do gauče. Měla na sobě bílé svatební šaty – zmačkané a mokré od deště stejně jako vlasy. Právě utekla ze své vlastní svatby přímo od oltáře. Na place jí dělala společnost skupinka pěti dalších ne příliš známých tváří: Matt LeBlanc, David Schwimmer, Lisa Kudrow, Matthew Perry a Courteney Cox. Tak začala první epizoda seriálu o šesti přátelích, který vytvořili David Crane a Marta Kauffman.
Téměř pětadvacet let od premiéry na televizních obrazovkách jsou Přátelé stále jedním z nejúspěšnějších seriálů všech dob, ba co víc - od uvedení na Netflixu se stali globálně nejvíce streamovaným seriálem. Podle čísel z Velké Británie se zase jedná o mimořádně oblíbený seriál ve věkové skupině 5 až 16 let – tedy mezi lidmi, kteří často ani nebyli na světě, když byla v roce 2004 odvysílána poslední epizoda.
Z neznámých herců se s přibývající popularitou seriálu staly hvězdy, jejichž honorář za díl činil milión dolarů – tím se z Aniston, Cox a Kudrow staly nejlépe placené televizní herečky všech dob. A dodnes dokáže konverzaci u stolu rozproudit debata o tom, komu z Přátel se člověk typově nejvíce podobá.
https://www.youtube.com/watch?v=8mP5×Og7ijs
Deník The Guardian při té příležitosti připravil hned dva výrazné materiály týkající se Přátel. Sirin Kale sestavila vzpomínky herců, kteří se v Přátelích objevili a doplňovali hlavní šestici. Mluví tu představitelé rodičů Rosse a Monicy Gellerových, nevrlý soused pan Heckles nebo partneři a partnerky ze vztahů, které nikdy příliš dlouho nevydržely.
V druhém materiálu pak mluví náctiletí fanoušci Přátel z celého světa. „Přátelé pojednávají skvělým komediálním způsobem o tématech, jako je rozvod, nezaměstnanost či neopětovaná láska. Skvěle zachycují sourozeneckou rivalitu mezi Rossem a Monicou, což je člověku překvapivě blízké. Seriál sleduje rozdíly v intelektu i sociálním postavení mezi hrdiny; každého poznáte velmi osobně a ještě si uvědomíte, že v každém z nich je něco víc, než je na první pohled patrné,“ říká třináctiletá Liberty z Monmouthu.
„Dává nám to naději, že všechno dobře dopadne. V životě člověku přátelství nevychází tak jako v Přátelích a neplatí ani o vztazích, ale myslím si, že každý kdo je sleduje, si přeje, aby tomu tak bylo. A taky si myslím, že lidem se líbí představa, že mají pořád nablízku někoho, s nímž si mohou promluvit a sdílet věci,“ dodává patnáctiletá Molly z Hertfordshiru.
Šéf Twitteru: Sociální sítě nemají být arbitry pravdy
Hned dvakrát se spoluzakladatel Twitteru a jeho současný šéf Jack Dorsey sešel s Brianem Hiattem z časopisu Rolling Stone, aby vzniklo interview, v němž čelí veškeré kritice, která se na Twitter ve Spojených státech snáší.
V roce 2006 Dorsey ještě netušil, že se svými kolegy vytváří globálně úspěšnou sociální síť. Také to ale byla doba, kdy bylo na vývojáře a technologické inovátory pohlíženo s obdivem, a ne s obavami a podezřeními, jako tomu je nyní. Sociální sítě uspěly v „rozkladné misi“ - a přetvořily společnost mnoha způsoby, jimž se stále ještě snažíme porozumět.
Dorsey v rozhovoru s klidem reaguje na všechny výtky třeba ohledně toho, že Twitter se stal platformou neonacistů a místem šíření dezinformací. Jediné, co ho podle Hiatta skutečně rozladilo, bylo, když přišla řeč na jeho nedávný pobyt spojený s meditacemi v Barmě. Ostatně právě návštěva země, kde dochází k masakrování muslimské menšiny rohingů, se neobešla bez odsuzujících komentářů.
Obvyklý model v Sillicon Valley byl, že se o sociálních sítích tvrdilo, že jsou neutrální platforma. To ale dávno neplatí. Co tedy Twitter je, když už není platformou, ptá se Hiatt. „Lidé vnímají Twitter jako veřejný prostor, a proto tu také mají podobná očekávání, jaká by měli ve veřejném prostoru. Ve Washington Square Parku, například – zrovna dnes jsem tam strávil hodinu a půl. Seděl jsem, vyřizoval telefony a pozoroval lidi. Hodně se toho tam odehrává. Jsou tam turisté, studenti, filmaři, muzikanti, obchodníci, dealeři trávy, šachisté. Lidé tam mluví na veřejnosti. Park samotný je zcela neutrální vůči tomu, co se v něm děje. Jenže když to berete jen takhle, tak vám nedojde, co ten park doopravdy je. Vychází to z určitého očekávání svobody projevu, ovšem každý tu sleduje a dohlíží na druhé… A také tu je samozřejmě policie, která by měla v parku zajistit standardy slušného chování.“
Dorsey pokračuje, že by se dalo v klidu sedět a říct si: OK, v pohodě, ta věc se uřídí sama. Zároveň je přesvědčený, že by síť sama neměla posuzovat, zda jsou informace pravdivé, nebo ne. „Nemůžeme být arbitři pravdy. Myslím, že by bylo špatné pro všechny, aby se to po nás chtělo. Co ale můžeme dělat? Nyní se rozhodujeme, že bychom se měli soustředit na zavádějící informace, na takové, které mají v úmyslu vést někoho určitým směrem s cílem, aby podnikl určité akce. Potřebujeme si říct nikoli, jak budeme rozlišovat pravdu a lež, ale jak poznáme, co je zavádějící. Pak si musíme říct, jak zastavíme šíření zavádějící informace předtím, než dosáhne velkého publika.“
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
