Proč mladí lidé předstírají, že milují svou práci? A kdy se z workoholismu stal životní styl? Na to se ptá komentář s podtitulkem: Viděl jsem nejlepší hlavy své generace dřít 18 hodin denně a pak se chlubit hastagem #hustle na Instagramu. Pro The New York Times jej napsala Erin Griffith, redaktorka sledující nové technologie.
Sleduje je v něm mimo jiné, jak se v rozpětí jedné generace proměnil étos v přístupu k práci a demonstrování vztahu k zaměstnání. Rčení „přežít v kolotoči pro křečky“ vystřídala mantra „žít okamžikem“. Podle Griffith v nové pracovní kultuře není dost, když člověk práci zvládne, není ani dost, když ji má rád; musí ji milovat.
Všímá si komedie z roku 1999 Office Space (v české distribuci nazvané Maléry pana Šikuly) o programátorovi pracujícím v technologické společnosti, kde hlavní hrdina v jednu chvíli říká: „To není, že bych byl línej, mě to je to prostě ukradený.“ Dodává, že něco takového je v současnosti nemyslitelné, lhostejnost na pracovišti není společensky akceptovatelná.
Griffith si chytře všímá toho, jak se v minulých stoletích měnila rétorika kolem práce a zaměstnání a dochází k tomu, že v posledních letech – především zásluhou technologických společností – došlo k obrovskému splynutí a odvozování hodnoty člověka podle práce. A byly především tyto společnosti, které začaly na pracovištích zavádět benefity v podobě jídla zdarma, masáží a třeba zdravotní péče: s cílem přitáhnout ty nejlepší mozky a také je co nejdéle udržet u pracovních stolů tím, že jim ušetří čas.
Technologické společnosti tak dotáhly nejdál myšlenku zakořeněnou v protestantské pracovní morálce – a sice, že práce není prostředkem, ale cílem. Práce sama je v životě vším a Elon Musk mluví s oblibou o týdnu, který může mít 80 až 100 pracovních hodin. I bývalá šéfka Yahoo v rozhovoru pro Bloomberg mluvila o tom, že 130 hodin týdně se dá pracovat, když si člověk dobře rozvrhne spánek, sprchu a návštěvu toalety.
V mnoha firmách tak vzniká prostředí, v němž ten, kdo odpracuje normální počet hodin, vypadá jako naprostý flákač. A Griffith této tendenci dává ironickou nálepku „stachanovského kapitalismu“.
V závěru pak líčí příběh Jonathana Crawforda, kterému při rozjezdu jeho prvního start-upu rozpadl vztah, přibral 20 kilo a nedělal nic, co by nebylo spojeno s možným vlivem. Když chodil do společnosti, bylo to jen kvůli networkingu, když četl knihu, tak jedině obchodní. Dnes svým zaměstnancům a společníkům v nové firmě radí, aby se věnovali aktivitám, které nejsou spojené s prací: četli beletrii, koukali na filmy nebo hráli hry.
Mnohým z nich to prý přišlo jako radikální myšlenka. „Byla to pro ně trochu zvláštní, ale oči otevírající zkušenost. Do té doby si vůbec neuvědomili, že i oni sami na sebe pohlížejí jako na zdroj, který má být vytěžen,“ uzavírá Crawford.
Bílé zlato: nezadržitelný vzestup alternativních mlék
Příběh zkažené reputace kravského mléka a zrodu miliardového byznysu, který ždímá šťávu z každičkého ořechu, vypráví dlouhý text White gold: the unstoppable rise of alternative milks od Olivera Franklin-Wallise na serveru The Guardian. Autor tu sleduje i historii pití mléka v západním světě a mnohé zdravotní paradoxy s ním spojené.
Nečekaná krize zachvátila New York na jaře 2018. Některá místa na regálech v obchodech s potravinami zela prázdnotou, kavárny vyvěšoval omluvné cedule a sociální sítě vřely nespokojeností. V New Yorku došlo ovesné mléko. A nešlo jen o New York, vlastně celé Spojené státy trpěly nedostatkem zboží od značky Oatly od švédské firmy vyrábějící rostlinné mléko, která se z obskurního doplňku stravy stala alternativou vůči mléku číslo jedna.
Tento raketový růst zaskočil i lidi v Oatly. Na americký trh vstoupili teprve v roce 2016 a jejich produkty byly k dostání pouze v několika vybraných trendových kavárnách. Aktuálně dodávají do tří tisíc kaváren a obchodů, produkci zvýšili o 1 250 % - ovšem na pokrytí poptávky to stále nestačí.
Ještě v roce 2008 alternativa k mléku znamenala mléko sójové, případně rýžové. Šlo o produkty skryté mezi zdravou výživou a zdravotními doplňky - a byly volbou pro vegany, případně osoby s alergií na mléko či nesnášenlivostí laktózy. Rok 2019 už ovšem nabízí nespočet alternativ a alternativ k alternativám – mandle, lískové ořechy, arašídy, vlašské ořechy, kešu.
A to jsou jen ořechy, pak tu máme ještě konopí, špaldu, quinoou nebo hrášek. Cokoli si člověk vymyslí, určitě je někde někdo, kdo přemýšlí, jestli by z toho nešlo vymáčknout mléko. Nehledě na to, že radám, jak si vytvořit své vlastní alternativní mléko jsou už věnované celé kapitoly v kuchařkách.
Prodeje alternativních mlék v Británii vzrostly od roku 2015 o 30 procent a ve Spojených státech si je do nákupního košíku dává již téměř polovina zákazníků. To pochopitelně provází úpadek zájmu o kravské mléko. V rozpětí 2013 až 2016 bylo v Británii zavřeno na tisíc mléčných farem.
Pověst mléka coby zdravého nápoje v posledních letech nahlodaly debaty ohledně používaných antibiotik, krutosti vůči zvířatům i dopadu na životní prostředí. Stejně tak nesnášenlivostí na laktózu je stále častější diagnózou. Z výzkumu veřejného mínění pak vychází, že teenageři pokládají kravské mléko za méně zdravější než jeho alternativy.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
