V dokumentu Pět zrození jsem viděla hlavně superpasivní matky i otce

Dokument Pět zrození otevřel druhou řadu seriálu Český žurnál velmi zprudka. Snímek Eriky Hníkové líčí na záznamu pěti porodů v pražské nemocnici Na Vinohradech zrození v Česku jako zážitek plný stresu, pasivity a despektu.

Film vyvolal ostré reakce: pražský exprimátor Bohuslav Svoboda, který v dokumentu vystupuje jako jeden z lékařů, řekl, že režisérka chtěla jen vše pomluvit a odvedla velmi slabou tendenční práci. Není prý například pravda, že v porodnici s nastávajícími matkami nekomunikují. Podle předsedkyně Hnutí za aktivní mateřství Petry Sovové snímek do značné míry odráží realitu českých porodnic, nicméně dodává, že viděla i spoustu situací, jež rodiče mohli ovlivnit, ale neudělali to. 

Na poli porodnictví se aktivně pohybujete šestnáct let. Nakolik ten dokument popisuje běžnou realitu českých porodnic?

Podle mých zkušeností a zkušeností mnoha žen, se kterými se potkávám,odpovídá realitě mnoha českých porodnic. Zejména těch velkých, kde jedou porody jako na běžícím pásu. Pro mě ale není hlavním motivem filmu zavedená praxe té porodnice, nebo dokonce porodnické násilí, nýbrž spíš pasivita rodících žen. Ten dokument totiž zachytil pět superpasivních žen a jejich ještě pasivnějších partnerů. Chování zdravotnických kolektivů a nastavení systému vychází z toho, jak to vidí jejich šéf, staniční sestra a tak dále – a očekávat, že se ten systém změní na základě proměny jejich přesvědčení, není moc reálné. Co by ho ale změnit mohlo, je aktivita rodičů.

Co přesně vás zaujalo?

V dokumentu bylo například vidět, že jedna žena měla na porodním sále celkem šero, což nebývá standardem. Vypadalo to, že personál ví, že utlumené světlo podporuje přirozené vyplavování hormonů jako oxytocin; že je to pro porod prospěšné. My ale nemusíme čekat, až tohle budou porodnice samy nabízet; můžeme si je uzpůsobit, jak my a naše děti potřebujeme. Přání je přitom třeba prosazovat nikoliv agresivně, jde to i pozitivně. V tomto případě prostě slušně požádat o zhasnutí, nebo si prostě zhasnout.

V dokumentu jsme ale viděli spoustu situací, které by bývali mohli rodiče snadno ovlivnit – a neudělali to. Týká se to nejen zbytečných zákroků do průběhu porodu, ale zejména separace dětí a matek po porodu. Všechny ty děti mohly trávit poporodní chvíle výhradně v náruči rodičů, ale ti nevyvinuli žádnou aktivitu, nepožádali o to. A personál jim to bohužel sám nenabídl, jel podle zavedených pravidel. Věřím nicméně, že by jim býval vyšel vstříc.

 Jak si ta přání ale pozitivně prosadit, pokud se člověk ocitne v prostředí, které je nastaveno na tak opačný mód jako právě vinohradská porodnice?

Já bych ani neřekla, že to prostředí ve filmu bylo zachyceno vyloženě nepřátelsky, naopak jsem měla dojem, že personál různé zákroky otevřeně nabízel. Například se žen ptal: My vám teď nabídneme něco proti bolesti, souhlasila byste s tím? V tu chvíli se žena mohla zeptat: Já o tom v tuhle chvíli ještě nemám dost informací, proč mi to zrovna teď nabízíte? Zjistili jste, že se mému dítěti špatně daří? Jaké je opodstatnění? Má to nějaké riziko? Co mi o té chemikálii můžete říct? Jak to funguje? Ale neudělala to. Obecně ve zdravotnictví platí, že souhlasit s nějakým zákrokem či medikací můžeme až v okamžiku, kdy je nám všechno jasné, kdy máme dostatek informací. A je zákonnou povinností zdravotníků nás takto informovat.

Většina těch žen podepsala předem souhlas s porodem. Jak mohly potom své rozhodnutí měnit?

Souhlas  podepsaný před porodem je z právního hlediska nesmysl, není možné dopředu souhlasit se všemi zákroky, které se budou dít, průběh porodu se nedá předem přesně určit. Navíc odborné doporučení Světové zdravotnické organizace zní: zasahovat jen v případě zjištěných komplikací. Jakékoliv zásahy mohou přirozený průběh ohrozit, pokud tedy ženě něco nabízejí, musí pro to být medicínský důvod, třeba že ozvy dítěte signalizují, že se mu nedaří. Je tedy nelogické dopředu souhlasit se zákroky, které si naopak v případě fyziologického průběhu vůbec nepřejeme. Informovaný souhlas tak, jak ho definuje zákon, lze navíc kdykoliv později odvolat. Což platí v celém zdravotnictví, i když podepíšu, že mi uříznou ruku, mohu si to cestou na operační sál rozmyslet.

Zdravotníci ve filmu na porod značně spěchali, snažili se ho řídit nejrůznějšími léky. Proč je to pro ně výhodnější?

Zdravotníci jsou na pasivní příjemce a příjemkyně péče zvyklí – nejen u porodů, ale ve zdravotnictví obecně. Stále často panuje na straně pacientů obava, že se zdravotníci při dotazu pacienta urazí, že řeknou, že na nějaké vysvětlování nemají čas… Zdravotnictví je ale především služba. Samozřejmě, že by měl člověk jednat slušně a s úctou, neměl by se však bát ptát. Vyžadovat to, co chce on, a konfrontovat to s tím, co nabízejí lékaři. To, že se právě rodí naše dítě, je přece důležitější než obava, že bychom mohli urazit někoho, koho třeba uvidíme jen tři dny našeho života.

Proč tedy lékaři silně medikované porody upřednostňují?

Může za tím být i fakt, že za císařský řez dostanou mnohem víc peněz. Ale podle mě v tom hraje roli spíš to, že by museli tu ženu déle sledovat a že se neřízeného porodního procesu prostě bojí. Medikovaný porod, nebo ještě lépe císařský řez, minimalizuje různé odchylky od toho, jak se průběh porodu učili.

Není na druhé straně v Česku kvůli lékařsky řízeným porodům tak nízká novorozenecká úmrtnost?

Když někdejší spolupracovník WHO Marsden Wagner navštívil pražskou konferenci Přivádíme děti na svět a taky jednu pražskou porodnici, prohlásil, že pokud má naše země dobré porodní výsledky, je to spíš navzdory poskytované péči než díky ní. Ve zmiňovaném dokumentu jsme viděli pět porodů. Když bych to měla shrnout, tak nepříliš zdařilých, nebyla to ukázka ideální péče. Všechny děti a matky přežily, takže pro statistiku jsou to jednoznačně pozitivní čísla. Znamená to ale, že matky byly s průběhem porodu v souladu? Že vyšly z této zkušenosti posílené, že se z mateřství těší? Možná ano, ale já osobně bych si takový porod nepřála zažít. Porod není jen otázka pouhého přežití.

Zajímavé je, že nižší úmrtnost v období před porodem dítěte a krátce po něm mají severské země, kde o ženy pečují převážně porodní asistentky. V Česku umírá v souvislosti s porodem v porovnání s vyspělými evropskými zeměmi více matek. A to má skutečně souvislost s lékařským vedením porodu, s císařskými řezy.

V dokumentu bylo jasně vidět, že je personál naučen na jeden systém. Do něj ale lze vstupovat - z rozhovorů s matkami, které potkávám na našich akcích, vím, že i na Vinohradech někdy rodí aktivnější ženy. I tam se tedy personál setkává s tím, že ženy některé zákroky odmítají, přejí si něco jinak – nemělo by to v nás vzbuzovat žádnou hrůzu.

Ženy, které nejsou lékařkami, ale mohou mít oprávněný strach, že v danou chvíli neodhadnou tak dobře jako lékaři, zda jejich stav nebo stav dítěte už daný zákrok nezbytně vyžaduje. 

Ano, tomu rozumím. Jednou z cest, jak se na to připravit, je vzít si s sebou k porodu jako doprovod dulu, což je speciálně vyškolená žena zkušená v tom oboru. Nemůže dělat žádné lékařské zákroky, není zdravotnicí, ale může ženě dobře poradit. Anebo porodní asistentku, která má zdravotnické vzdělání a může část lékařských zákroků vykonávat. Aby ale mohla v porodnici skutečně fungovat jako porodní asistentka, musí s tou porodnicí mít ideálně podepsanou smlouvu. Někdy si lze domluvit asistentku z té porodnice.

A když to nejde?

Pokud tam člověk nikoho takového nemá, musí se sám co nejvíc ptát. Pokud personál začne říkat, že se mu nezdají srdeční ozvy dítěte, je možné se zeptat: a to jsou už kritické ozvy? Jaké ozvy jsou normální? A já osobně si nedovedu představit, že by zdravotníci rodičce otevřeně lhali.

Další variantou je mít s sebou telefon na někoho, s kým to lze zkonzultovat, na spřátelenou porodní asistentku, na lektorku z předporodního kurzu, kam žena chodila. Ne vždy je samozřejmě na konzultace čas, ale když mluvíme o dokumentu Pět zrození, tam takových kritických situací moc nebylo. Ženy měly prostor se ptát a aktivně se rozhodovat. Neříkám, že by to bývalo bylo snadné, přesto je aktivní přístup důležitý.

Další z problematických bodů v dokumentu bylo narušování takzvané zlaté hodiny a omezování bondingu, srůstání rodičů s dítětem po porodu.Většina nemocnic dnes ale říká, že bonding nabízí.

Poté, co dítě opustí lůno matky, je naprosto ideální, aby bylo kůží na kůži v kontaktu s matkou – nebo pokud to nejde, například po císařském řezu, pak s otcem. Dítě se tak osidluje bakteriemi matky, a nikoliv nemocničního personálu, pomáhá to rozběhu kojení a psychice matky i dítěte. V dokumentu se mluví o „zlaté hodině“ – ale neznamená to, že by spolu měly matka a dítě být po porodu pouze hodinu. Ideálně by o ně mělo být pečováno jako o nedělitelnou jednotku, v zahraničí se vžil tvar MotherBaby.

Z dokumentu úplně dobře nevycházejí ani přítomní otci. Jaká může být u porodu jejich role?

Upřímně, mně bývá otců u porodů trošku líto – a nejen těch v dokumentu. Často si říkám:  Jak to, že se to neučíme už na základní škole? Nejen jak se chovat u porodu, ale i o rodičovství, o tom, jak se starat o dítě? Některé páry si neumí ani společně ujasnit, zda opravdu chtějí být u porodu spolu a co od toho oba očekávají. Že si ženy berou k porodu svého partnera, je dnes v podstatě standardem, i když já bych úplně neřekla, že to je ideální pro každou ženu. Je si třeba rozmyslet, zda to oba partneři opravdu chtějí, nebo zda jen cítí tlak společnosti, aby to tak udělali.

Co je nejdůležitější?

Pro pochopení role otce i matky po porodu je úplně nejzásadnější, aby si oba uvědomili, že oni jsou rodiči; oni jsou pro dítě nejdůležitější. Pokud je dítě v pořádku a matka ještě ne, je otec pro dítě důležitější než jakákoliv monitorovací dečka či vyhřívací lůžko - a měl by tedy usilovat o to, aby bylo dítě po narození co nejvíc s matkou nebo s ním.

I v dokumentu, kde je opravdu hrozné novorozenecké oddělení, byli aktivitě otců otevřeni. Všech se zeptali: A můžu si miminko už odnést? Možná to byla jen řečnická otázka, ale byl tam prostor, aby se otec zeptal, i když byl třeba nejistý: A co kdybych ho chtěl mít pořád u sebe? Co pro to můžu udělat? Nemůžu třeba jít teď za ženou?

A já bych byla ještě přímější. Prostě bych řekla, jak to chci já, a požádala personál, ať mi s tím pomůže. Mě je moc líto, že to ty otce nenapadlo. Přitom z legislativního hlediska jsou naopak zdravotníci povinni se rodičů ptát, pokud chtějí jakkoli manipulovat s jejich dětmi. Měli bychom přestat počítat s tím, že někdo jiný než my má v normálních situacích pečovat o naše děti.

Petra Sovová (43) je spoluzakladatelka a předsedkyně Hnutí za aktivní mateřství. Vystudovala gymnázium a bezpočet kursů pro laktační konzultantky a porodní asistentky. Má sedm dětí, z nichž většinu porodila doma. Hnutí za aktivní mateřství nabízí brožuru Cesty ke spokojenému porodu – užitečný „návod k použití“ českých porodnic. Další informace najdete například na webech normalniporod.cz a biostatisticka.cz.