Göring zachraňoval Židy

Na dlouhém oválném stole leží fotografie, z níž se upřeným pohledem dívá muž statné postavy ve skautské uniformě. „To je můj děda Josef Charvát,“ říká téměř sedmdesátiletý Václav Rejholec ve svém smíchovském bytě a bere do ruky jednu fotografii po druhé. „Tady je na Pražském hradě spolu s prezidentem Edvardem Benešem. A tady sedí ve své pracovně na třetí interní klinice, kterou zakládal.“

U fotografií leží malá busta, hlava veliká jako pěst, týlem položená na dřevěném podstavci, na němž je napsáno: KL Buchenwald 1939. „To je dědova památka na několik měsíců v koncentráku, kam ho zavlekli po obsazení Československa. Nejprve Dachau, potom Buchenwald. Jeden z jeho spoluvězňů mu vytvořil podobiznu ze ztvrdlého chleba. Bylo to v době, kdy byl děda už hodně hubený a měl propadlé tváře.“ Dědeček Václava Rejholce si chlebovou bustu z koncentráku odvezl domů a po válce si ji nechal odlít z bronzu. „Mám ji na stole a dívám se na ni vlastně každý den. Připomíná mi, jak brutální musel být koncentrační tábor a co dokázal i během pár měsíců s člověkem udělat.“

Profesor Josef Charvát ze vrátil z Buchenwaldu na konci listopadu 1939 a když se objevil ve dveřích, nemohly jeho žena ani dcera uvěřit, že je naživu. Několik měsíců o něm neměly jedinou zprávu. „Vyprávěly mi, že ho ani nemohly poznat, jak byl hubený. Kabát na něm visel. Všichni prý plakali,“ vzpomíná Václav Rejholec na rodinný zázrak, pro který nikdo z nich neměl vysvětlení. Jak se mohlo stát, že nacisté ze svých spárů tak náhle a bez jakéhokoli vysvětlení propustili muže, jehož se právě zmocnili?

„Děda se domníval, že ho odtamtud dostal někdo z okolí švédského krále, se kterým se znal z doby skautingu. Proč si to myslel, opravdu nevím.“ Neměl však žádný písemný dokument, žádné svědectví, jež by tuto verzi potvrzovalo. Byla to jen jeho domněnka.

Tajná záležitost

Pod signaturou Ls V 242/47 ve Státním oblastním archivu v Praze se skrývá několik centimetrů tlustý soudní spis. Jsou zde dokumenty, mezi nimiž jsou tajné zprávy gestapa, listy s červeným razítkem Geheime Reichssache (tajná záležitost Říše), hlavičkový papír Škodových závodů a také svědecké výpovědi. V přepsaném výslechu obviněného jsou napsány následující řádky: „V neznámé mně již době obrátila se na mě žena univ. profesora MUDr. Josefa Charváta a (…) prosila mne, abych intervenoval ve prospěch jejího manžela, který byl tenkrát v koncentračním táboře Dachau. Obrátil jsem se písemně na správu tábora a docílil jsem, že profesor Charvát byl propuštěn.“ V prosinci 1946 to v pankrácké věznici řekl vyšetřovatelům Albert Göring, mladší bratr říšského maršála Hermanna, pravé ruky Adolfa Hitlera.

„O Göringovi? O něm Charvát nikdy nemluvil. Ani o Albertovi, ani o Hermannovi.“ Téměř devadesátiletý profesor Vratislav Schreiber sedí v pracovně svého vršovického bytu, zády ke knihovně sahající až ke stropu. Profesor Schreiber je žákem Josefa Charváta, jedním z nejbližších a nejoblíbenějších. „Ani slovo, nepamatuji se, že by kdy o něm mluvil,“ říká s velkou jistotou v hlase. Za sklem v knihovně jsou paměti Josefa Charváta s názvem Můj labyrint světa, poprvé vydané v roce 2005. Na straně 198 stojí Charvátova slova o muži se známým nacistickým jménem: „Albert Göring o Hitlerovi a jeho klice neřekl jinak než ‚diese Lustmörder‘ (vrazi z radosti), o sobě prohlašoval, že není Němec, ale Rakušan, bolševismu se nebál, za Německo se styděl.“

Josef Charvát, jak vyplývá z jeho pamětí, se znal s Albertem Göringem ještě před okupací Československa. Göring se objevil v jeho ordinaci se svou nemocnou ženou, kterou Charvát následně léčil. Později během války si oba muži rozhodně nebyli cizí. „Göring mi vozil cenné zprávy o morálce v armádě, o hospodářském i politickém rozvratu, a také drobnosti, které už v Praze nebyly k dostání, kromě jiného toaletní papíry.“ Albert Göring dodával Josefu Charvátovi zprávy, jež on potom posílal na Západ, do Anglie. Profesor Schreiber po přečtení třech stran z knihy kroutí hlavou. „Vidíte, musel jsem to asi přelétnout. Zvláštní, že jsem si toho dříve nevšiml. Ale s námi Charvát o Göringovi opravdu nikdy nemluvil.“

Se jménem Göring na Sibiř

Možná že jméno Göring bylo i dlouho po válce natolik odstrašující, že nebylo společensky vhodné se s ním jakkoli spojovat. „V rodině o něm děda vyprávěl,“ říká nad rozloženými fotografiemi a malou bronzovou bustou Václav Rejholec. Prý to byl příjemný, distingovaný člověk. „Děda na něj vzpomínal hlavně v souvislosti s dramatickými událostmi z konce války.“ Alberta Göringa sledovalo gestapo kvůli jeho vstřícnému vztahu k Čechům a Židům a pro jeho časté defétistické výroky na adresu Říše.

„Vzpomínám si na dědovo vyprávění. Muselo to být na začátku roku 1945, kdy se jednoho večera objevil Albert Göring u dveří dědova pražského bytu. Řekl: ‚Honí mě gestapo musíš mi nějak pomoct.‘“ Josef Charvát Göringovi pomohl, stejně jako mu pomohl o dva roky později. Ostatně jak to popsal na straně 200 svých memoárů: „Koncem jara 1947 někdo odpoledne zazvonil u mého bytu. Otevřu, tam stojí groteskně oblečený Göring. Na loktech našité kusy voskovaného plátna, na zádech velké P, nemožné kalhoty a boty, celý přepadlý a zvadlý.“ Právě ho propustili z Pankráce. Mimořádný lidový soud ho shledal nevinným. Koneckonců v jeho prospěch svědčilo mnoho Čechů. Charvát nechal Göringa u sebe nějaký čas bydlet. Pak mu obstaral falešné doklady, aby se s nimi dostal do Rakouska, do sovětské zóny. Oba dobře věděli, že pokud by Sověti spatřili v papírech jméno Göring, jeho držitel by určitě skončil na Sibiři.

Josef Charvát tedy Albertu Göringovi nejméně dvakrát pomohl ve velkých nesnázích. Proč ale Göring nikdy Charvátovi neprozradil, že ho díky své intervenci a také díky svému jménu zachránil z koncentračního tábora? Když Albert Göring během zatčení na svou obranu vypracoval seznam zachráněných před nacisty, proč neřekl Charvátovi, že je šestý na seznamu? „Opravdu jsem nikdy od dědy neslyšel, že by mu Göring zachránil život,“ říká Václav Rejholec, „ale historické dokumenty mluví velmi jasně. Albert se tím asi nechlubil. Možná to vnímal jako svou morální povinnost, která byla asi dána i jménem, jež nosil. Nejspíš se cítil o to více odpovědný napravovat to zlo, které s tím jménem bylo spojené.“

Oči Václavu Rejholcovi otevřel právě až australský historik William Hastings Burke, jenž dokumenty našel a po životě Alberta Göringa pátral i v Česku. Do té doby se v rodině tradovala historka o švédském králi. Burke teď podal návrh, aby Albert Göring dostal izraelské ocenění Spravedlivý mezi národy.

Autor je redaktorem Českého rozhlasu. 

Tento text vyšel v měsíčníku Bel Mondo a v aktuálním čísle je i text o osudu Alberta Göringa. V Bel Mondu je mnoho dalších zajímavých textů, přesvědčte se sami…