Která je nejdůležitější česká kniha?

Babička, Máj, nebo Švejk?

Pátrání po díle, které nejvíce ovlivnilo českou společnost 

Naše otázka zákonitě vyvolává námitky – v umění přece nelze vybírat jednoznačné vítěze. Jak tedy volit nejdůležitější české knihy? Patří mezi ně ty, jejichž vliv přežil dobové nálady a čtou se dodnes? Díla, která šířila něco typického pro tuto zemi? Ta, která pomáhala budovat náš národní sebeobran - nebo naopak ta, jež české iluze a národní mýty zásadně zpochybnila?

Vůbec nejjednodušší by samozřejmě bylo řídit se kritériem masové obliby. Podle studie zveřejněné v roce 2002 v časopise Knihkupec a nakladatel byli ve 20. století nejvydávanějšími českými autory Alois Jirásek, Božena Němcová, Karel Čapek a Jan Neruda. Tomu v zásadě odpovídá i seznam nejvydávanějších děl minulého století: vévodí mu Babička, za ní následují Máj, Kytice, Povídky malostranské a Psohlavci.

Jde sice o žebříčky „povinné četby“ ovlivněné zákazy dvou totalit. Ale i z jiných anket či hlasů se zdá, jako by nejdůležitější české knihy často představovaly únik do vysněné idyly či oslavu bezčasí, kde vše má svůj řád a žádná „novota“ sem příliš nepronikne. Zdá se, že mezi českými „nej knihami“ nenajdeme příliš těch, které zachycují otevřenější a přitom kritický vztah ke každodennosti; k současnému a modernímu životu.

Můžeme se pak ptát, o čem vypovídá, že se výš neprobojoval Josef Škvorecký, jehož knihy jsou často nostalgické a v dobrém slova smyslu lidové, ale zároveň je v nich elegance, světovost, svoboda, tvořivost. Proč tu chybí nezkrotnost a rabiátství v podání Bohumila Hrabala? A kde zůstala ironie Milana Kundery, nejslavnějšího českého spisovatele současnosti, jenž se rád vypořádává právě s „lyrickým náhledem na život“ a místo něj nabízí ostrý a skeptický pohled.

V anketě měsíčníku Bel Mondo, v níž redakce oslovila kritiky, spisovatele, literární vědce a překladatele, najdete jak ověřenou klasiku, tak překvapivé a nezvyklé odpovědi. Každý si našel vlastní kritéria a leckdo se při položení otázky nejprve ošíval. Všichni autoři se nakonec nelehkého úkolu ujali s chutí a pochopili, že principem Věčné otázky není vytváření dalších nabubřelých hitparád, ale hra. Hra, jejíž nečekaný pohled na literární historii nám umožní nejen si připomenout to, co v Česku rádi čteme, ale hlavně to, jaké myšlenky, příběhy a obrazy nás po generace formují.

Anketa

Zvolte v anketě na Facebooku nejdůležitější českou knihu. Vybírat můžete ze šesti titulů, které navrhli respondenti v aktuálním vydání Bel Monda v rubrice Věčná otázka:

Soutěž

Pokud jste „svoji knihu“ v seznamu nenašli, pošlete vlastní návrh a jeho krátké zdůvodnění. Kritéria, podle nichž budete nejdůležitější český titul vybírat, jsou na vás. Podmínkou je pouze to, aby zaznělo jedno konkrétní dílo. Odpovědi posílejte na [email protected] do 6. ledna 2013. Budou zveřejněny na blogu Bel Monda a tři neinspirativnější návrhy redakce odmění:

V aktuálním Bel Mondu odpovídají na Věčnou otázku Tereza Brdečková, Jiří Peňás, Ivan Klíma, Paul Wilson, Michal Jareš a Jiří Trávníček.

Babička

Je-li Babička kýč, pak ale velkolepý a vlastní kýčovitost potírající. Je to ze snů a tužeb utkaná vize harmonického soužití člověka s přírodou, přírody se společenstvem, společenstva se světem a jeho rozumným, ale přitom neproniknutelným řádem. Je to idyla o neporušeném univerzu, do kterého člověk na vymezený čas vstupuje a v němž má svou pevnou roli, kterou má možnost doposledka uplatnit. Je-li poctivý, bohabojný, pokorný, prostě dobrý. Neznamená to, že by člověka nenavštěvovalo neštěstí, utrpení a strádání. Naopak, je ho všude kolem dost, přichází však z nepokoje srdce, kterému nejde poručit.

Celý text Jiřího Peňáse najdete na webu měsíčníku Bel Mondo.