„Maluji hlavou,“ pojmenovává svou metodu tvorby Rudolf Němec - malíř. Toto tvrzení však těžko obstojí před fenoménem jeho básní. Své verše Němec rozhodně hlavou nepíše. Nečerpá z poznaného, neformuluje zažité, netřídí skladované. „Mohu být ozářen i plamenem svíčky,“ říká a vyplouvá jako Kolumbus za naprosté tmy (sedě třeba v Praze na hospodské židli) na neznámé básnické oceány.Co má společného Rudolf Němec s Kryštofem Kolumbem? Ve chvíli, kdy Kolumbův plavčík ve strážním koši zvolal Země!, bylo Kryštofovi jedno, zda je v Indii, či v Americe. Byl prostě rád, že má zase pevnou půdu pod nohama.Sebezáchovný a sebeobrozující princip básnické tvorby obnažuje Němec přesně a detailně ve sbírce Verše z pavilonu (1987). Je to de facto jeho lodní deník. Koráb se jmenoval Pavilon 6 a záznamy mají většinou dataci na den, někdy i hodinu a minutu zápisu. Pavilon je skutečný, jeho obyvatelé jsou skuteční, ale v přesahu jde o metaforu ghetta, znormalizovaného času a místa, kdy a kde se kromě zažívacích a vyměšovacích rituálů „nic neděje“.Konfrontován s ubíjející účelovostí zařízení (dlaždičky a mříže), volí básník pro něho nezvykle vznosný tón. Pegas stoupá na Olymp, aby před vrcholem radostně uklouzl po vlastní kobližce. Ze tmy do světla, ze světla do tmy, další z Němcových malířských sentencí, platí i zde. Proto máchovská apostrofa To hlubiny nepoznané /v člověku… má okamžitě pokračování To vesmíry v hlavěnkách… Typický Němcův rukopis.Ovšemže se čtenáři vnutí na mysl i Ivan Blatný…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
