Na ostří nože

Vedení poslaneckého klubu České strany sociálně demokratické se schází v prvním patře pavlačového domu, který byl nedávno pohlcen rozšiřující se českou sněmovnou. Ve strohé místnosti, vybavené jen stolem a židlemi, se levicoví politici několikrát denně rozhodují, jak naloží s mocí, kterou jim počátkem června svěřil hlas lidu. K vyvoleným vůdcům patří vedle Miloše Zemana, Petry Buzkové, Stanislava Grosse, Václava Grulicha a Karla Machovce trojice dosud neznámých místopředsedů klubu: František Brožík z Rokycan, František Chobot z Havířova a Lubomír Zaorálek z Ostravy. Když se dohodnou, pověří šéfa klubu Grosse, aby „převálcoval“ řadové poslance, kteří musí rozhodnutí svého předsednictva odhlasovat.Sociální demokraté sjednotili levici a mají dost síly, aby v parlamentu prosadili své požadavky. Teď bude záviset na lídrech ČSSD, jestli se strana skutečně prosadí. Nebudou to mít snadné. Jejich slib vytvořit razantní opozici se tak trochu vylučuje s jinou povinností - udržet stabilní parlament. Kromě toho potřebují veřejnost definitivně přesvědčit o tom, že sociální demokracie není stranou tajných bolševiků, kteří chtějí pokazit českou reformu.

Krach Klausova absolutismu

S nařčením, že škodí polistopadové reformě, se musela vyrovnávat každá opozice proti Občanskému fóru nebo později proti Občanské demokratické straně. Nahlas se sociální demokraté k reformám přihlásili poměrně pozdě. Až před rokem na bohumínském sjezdu oznámili, že nebudou spolupracovat s komunisty, a brzy poté se jejich ústřední výbor dohodl, že strana podpoří vstup do NATO. Tímto postupem ovšem důvěru všech reformně smýšlejících občanů ještě nezískali - mimo jiné i proto, že o své nadšení pro NATO přišli hned na podzim, kdy oznámili, že vstup do obranného spojenectví bez referenda neschválí. Ostatně ještě bohumínský sjezd zhodnotil polistopadový vývoj jako „prohlubující se společenskou krizi“ a jím vytvořené podmínky označil za „horší než před rokem 1989“.Nad otázkou, jestli je ČSSD pro, či proti reformě, mohli nedůvěřivci mávnout rukou v dobách, kdy v parlamentu sedělo pouze dvacet sociálnědemokratických poslanců. Dnes jich tam ale dochází jedenašedesát. A vzhledem k extremistickým stanoviskům komunistické a republikánské opozice záleží jen na reprezentantech ČSSD, jak dlouhý život bude mít menšinová vláda Klausovy občanské koalice.Zemanův volební triumf tedy obavy zvýšil. Navíc je umocnily nadšené výlevy některých prominentů, které zaplnily stránky levicového deníku Právo: například odborářský boss Jan Uhlíř jásal nad porážkou „bolševismu v pravicovém kabátě“, poslanec Zdeněk Jičínský zase uvítal krach „Klausova absolutismu“ a někdejší vicepremiér Pavel Rychetský se těšil, jak se znovu, stejně jako v devadesátém roce, kdy byl u moci, „staneme společností dialogu a vzájemné tolerance“. Strach z toho, že se skutečně vrátí nějaká forma socialismu se svým znárodňováním a státním dohledem, nerozptýlily ani publikace názorů levicových politiků ze Západu. Předsedkyně sociálnědemokratické skupiny v Evropském parlamentu Pauline Greenová může donekonečna opakovat, že volby u nás nastolily „běžnou vládní strukturu, kterou se Česko jednoznačně zařazuje do stejného demokratického rámce, v němž funguje většina států Evropské unie“ - poznámky lidí, kteří nikdy nezažili totalitní režim, nemají váhu.Ve hře totiž zůstává hodně neznámých. První z nich je pochopitelně Miloš Zeman: může být přesvědčeným sociálním demokratem člověk, který se po listopadovém převratu už prohlašoval i za konzervativce i za liberála? Tato otázka ale není tak naléhavá: Zemanovi přívrženci tvrdí, že se bývalý prognostik v sociálnědemokratické ideologii skutečně našel, a jeho nepřátelé zase říkají, že mění názory podle situace, jen aby udržel své postavení. Více než na Zemanovi záleží na samotné straně. Jaká je ale ČSSD? Čtyři z osmi jejích volebních lídrů byli reformní komunisté a řízení kampaně na celostátní úrovni i v některých krajích se ujali zkušení komunističtí aparátníci v čele s vynálezcem Zemáku Miroslavem Šloufem. Jakou začne tato strana v nejbližších měsících prosazovat politiku? V obecných větách volebního programu o tom, že postupně vytvoří „společnost, kde bude mít každý opravdovou šanci dělat vše“, se může skrývat skutečně cokoli.

ČSSD naruby

Volby předvedly, že se sociálním demokratům podařilo vytvořit výkonnou stranickou mašinerii. Místní organizace dohromady sdružují asi dvacet tisíc členů, ze kterých ročně zhruba pětina odejde, nahradí je ale noví zájemci. Základní politiku strany určuje sjezd, který se podle stanov koná jednou za dva roky - poslední byl „proreformní“ bohumínský, příští se bude konat na jaře 1997 v Karviné. Nejvyšší výkonné pravomoci drží ústřední výkonný výbor (ÚVV), který má okolo sto dvaceti členů delegovaných z větší části okresními organizacemi, a schází se jednou za čtvrt roku. Aktuální otázky řeší dvakrát měsíčně dvaadvacetičlenné předsednictvo ÚVV a každodenní politiku řídí tzv. politické grémium - předseda strany se svými pěti místopředsedy a šéfem poslaneckého klubu. Této organizaci se může vyčítat pouze její příliš velká volnost: okresy a kraje kandidovaly poslance do parlamentu podle vlastního uvážení (proto se v něm objeví i vtipálek Ringo Čech a černý šerif Hulinský), přijímaní nových členů závisí na názoru místních organizací, místní buňky mohou dokonce podle libosti uzavírat komunální koalice - stranické vedení tomu zabránit nemůže, protože nesmí (na rozdíl třeba od výkonné rady ODS) odebírat místním sdružením licenci. Přesto se velkého vlivu bolševiků zatím nikdo ve straně nebál. Bývalí komunisté sice tvoří významný podíl členské základny, musí se ale snášet s antikomunismem předúnorových sociálních demokratů a jejich dětí. Část základny tvoří i lidé z Občanského fóra, kteří ve straně zakotvili hned po jeho rozpadu, případně oklikou přes Občanské hnutí.Vítězné volby ale mohou stranu obrátit naruby: místní organizace už zaznamenaly příliv nových, vítězstvím přitahovaných členů - například v některých ostravských obvodech se jejich počet zdvojnásobil. Také stranická struktura se živelně mění. Ústřední výkonný výbor před měsícem vyzval stranické politiky, aby „tolerovali Klausovu menšinovou vládu“; od té chvíle už všechno závisí jen na poslaneckém klubu v parlamentu. Poslanci de facto drží veškerou moc - politické grémium se téměř překrývá s vedením poslaneckého klubu a víc než polovina předsednictva ÚVV také sedí v parlamentních lavicích. Stranu a parlamentní reprezentaci od sebe oddělí podle místopředsedy Machovce až nové stanovy, do té doby zůstane veškerá odpovědnost na poslaneckém klubu.Zatím se poslanci chovají státotvorně: schválili Zemanovi kandidaturu na místo šéfa parlamentu a odmítli doporučit komunisty a republikány do vedení sněmovny. Lidé z klubu ČSSD se však samozřejmě obávají, aby jejich strana příliš jednoznačnou podporou pravicové koalice neztratila opoziční náboj. Proto bude nadcházející hlasování o důvěře Klausově vládě i každé další rozhodování otevřenou záležitostí. Vyloučit, že náladu poslanců ovlivní případná postkomunistická frakce uvnitř klubu, nemůže nikdo. Tím spíše, že ani sociální demokraté sami pořádně nevědí, kdo v klubu vlastně sedí.

Klub místostarostů

Z jedenašedesáti členů poslaneckého klubu ČSSD tvoří nejméně tři čtvrtiny noví lidé. Ke známějším patří výše zmiňovaní představitelé stranického aparátu a také jedenáct poslanců, kteří přešli z minulé sněmovny - i když i mezi nimi jsou dokonale neznámá jména, jako třeba Bláha, Brožík, Fischerová nebo Palas. Do novin se už dostal starosta severočeských Podsedic Robert Novotný a místopředseda železničních odborů Miroslav Kapoun, kdo jsou ale všichni ostatní?Asi nejvýstižněji je shrnuje názor označující sociální demokraty v parlamentu jako „klub místostarostů“. Lidí v této funkci je tam skutečně dost - sedm - mimo jiné i z Brna a Karlových Varů. Také většina z těch zbylých, kteří se na kandidátkách představovali jako „technici“, „manažeři“ nebo „učitelé“, získala své politické ostruhy v obecních zastupitelstvech. Na tom není nic špatného: komunál má přece sloužit jako líheň politiků a také koalice vylovila své tři nové ministry právě odtud. Potíž je pouze v tom, že nelze odhadnout, jak se tito nováčci budou ve sněmovně chovat. Možná by stačilo vypočíst bývalé členy KSČ nebo poslance s předúnorovými sociálními demokraty v příbuzenstvu a budoucí kroky ČSSD by byly jasnější. Obrázek daný touto metodou není špatný: dědeček místopředsedy klubu Chobota byl sociálnědemokratickým poslancem za první republiky, jeho kolegu Zaorálka zase OF na jaře 1990 kooptovalo do Federálního shromáždění. Předseda sociálně-zdravotního výboru sněmovny Vladimír Špidla může sloužit jako prototyp kultivovaného levicového intelektuála. Jeho kolega, nový šéf zemědělského výboru Karel Machovec, sice byl komunistou, dnes je ale ve straně považován za naprostého pragmatika. Kádrový profil tak kazí jenom dva zbylí předsedové parlamentních výborů, bývalí členové „osmašedesátnické“ Obrody, Grulich s Wagnerem. Ti se ovšem poté, co si slavně nafackovali v Podsedicích, ke společné akci jen těžko odhodlají.

Nepoučovat, prosím

Kádrování podle statistiky a rodokmenu je sice svůdné, ale má jednu vadu: příliš toho nevyjasní. Názory se přestupem do velké politiky mění, a jak říkají s despektem zkušení poslanci, kdo v parlamentu nedokáže najít ani „kliku od záchodu“, nemůže mít dost sebevědomí k formulaci politických stanovisek. Spekulovat o tom, že se třeba kolem Grulicha či Krause shromáždí levičácké křídlo strany nebo že Buzková s Machovcem vytvoří proevropský klub, patří do žánru sci-fi: podle mazáků se nováčci v parlamentu zorientují zhruba za rok, ti šikovnější za šest měsíců. Ještě pochybnější je uvažovat, zda část pravicově smýšlejících poslanců nepřestoupí ke koalici nebo jestli levičáci neuzavřou tajnou dohodu s komunisty - soudržnost těch, kdo si vzájemně pomohli na dobrá místa, se v nejbližších měsících nikomu nepodaří narušit.Pokud můžeme v nejbližších týdnech očekávat spor uvnitř sociálnědemokratického klubu, může ho způsobit vedle trvajících tahanic mezi Wagnerem a Grulichem jedině nevraživost venkovských (hlavně moravských) poslanců vůči vychytralým Pražákům, kteří se příliš hlasitě chlubí svou politickou zběhlostí. První to poznal Wagner, který venkovany čtrnáct dnů tak usilovně poučoval, až nebyl zvolen za místopředsedu klubu.

Z vandru domů

Jak to tedy dopadne? Ustaví postup Zemanovy frakce v parlamentu pravověrnou sociální demokracii, anebo se zadním vchodem vrátí komunismus? ČSSD se po vzoru svých německých kolegů zřekla marxismu i třídního boje a zároveň se hlásí k tradicím strany, „která stála za Masarykem“. Vzkříšení prvorepublikové sociální demokracie po šedesáti letech ale může sloužit nanejvýš jako námět kavárenských diskusí a o rychlé přeměně strany na západoevropský model nelze uvažovat ani v hospodě.O směřování ČSSD dnes lze nanejvýš říci: Zemanova strana zůstane sociálnědemokratickou, pokud udrží státotvornou pozici. Pokud ale propadne ideologickému blouznění a touze po „jednotné levici“, můžeme očekávat nepříjemné konce. Kdyby například karvinský sjezd zrušil bohumínský zákaz spolupráce s komunisty, otevřela by tím ČSSD ještě víc dokořán brány bolševickým aparátníkům, kteří mají dost schopností k tomu, aby stranu ovládli. Pak ovšem skončí byť jen opatrné přitakání cestě do NATO a mnozí si vzpomenou na větu o „prohlubující se společenské krizi“.Vztah sociálních demokratů a komunistů není jednoznačný. Jak známo, Zeman nové členy z řad KSČM vítá s otevřenou náručí: právě z nich prý mohou být výborní sociální demokraté, podobně jako protestanti museli být nejdřív katolíky. Stejně argumentuje i Zemanův oddaný přítel, poslanec Pavel Dostál: z vlastní zkušenosti dobře ví, že když si komunista uvědomí, co jeho strana způsobila, stává se sociálním demokratem automaticky: „Je to jako návrat z vandru domů.“ Dostál dodává, že reformní komunista je sociálním demokratem vlastně z definice. Podle takové definice by ale sociální demokracie byla fakticky reformovanou komunistickou stranou a to nejlepší, co bychom od ní mohli očekávat, by pak byla perestrojka.Před hrozbou bolševizace ČSSD pochopitelně varují antikomunisté mezi sociálními demokraty. Před časem už zabránili přijetí někdejšího předsedy KSČM Jiřího Svobody do strany a prosadili i zmíněnou bohumínskou deklaraci. Udrží si ale svůj vliv? Vedení komunistů chová k Zemanově sociální demokracii vřelé sympatie. Předseda Grebeníček například nedávno Zemana kolegiálně varoval, že ODS na svou stranu přetáhla dva republikánské poslance, a šéf parlamentního klubu KSČM Filip se zase dušoval, že osm jeho poslanců volilo Zemana za předsedu sněmovny.

Ať ODS reformuje

Před parlamentem, který má Českou republiku dovést přinejmenším k branám NATO a Evropské unie a jehož stabilita je v rukou sociálnědemokratických nováčků, stojí v zásadě dva scénáře. Který z nich se uplatní, závisí na kvalitách poslanců. Pokud budou schopní asi jako souhrn poslanců za LSU, HSD-SMS a ČSSD v minulém parlamentu, neprosadí proti ostříleným koaličním borcům žádný ze svých politických záměrů. Jejich klub se pak může rozpadnout, a tím i jediná státotvorná strana na české levici. Další vývoj by závisel na náhodě: frustrovaní sociální demokraté se mohou například smluvit s komunisty a republikány a Klausovu vládu svrhnout. Pochopitelně by nešlo o nový únor 1948. Chaos by „jenom“ otevřel populistům všech barev cestu k úspěchu v příštích volbách a Česká republika by následovala slovenský vývoj, pochopitelně i s odloženým členstvím v západních institucích.Sociální demokraté ale mohou i překvapit: nejdůležitější požadavky prosadí a uspokojí tak své voliče. Šance tohoto scénáře zatím naznačila rozhodnost, s níž ČSSD obhájila místa ve čtyřech důležitých parlamentních výborech. Teď jde jenom o to, jestli společenskou reformu nelikviduje samotný sociálnědemokratický program.Pokrytecký a ve svých důsledcích hazardní požadavek referenda o vstupu do NATO ponechme stranou: spíše než o promyšleném záměru svědčí o sporech stranických špiček. V ekonomickém ohledu se Zemanovi lidé zatím chovají nanejvýš umírněně: „Nejsme stranou, která má jiný názor na ekonomickou reformu,“ říká první místopředseda ČSSD Machovec. „Respektujeme, že ODS tuto reformu uskuteční podle svých představ.“ Sociální demokraté vystačí s tím, že se „budou podílet na jejím zkvalitnění“: to podle Machovce znamená především zlepšit kontrolu privatizace a přestat ignorovat některé nepříznivé signály, například rostoucí deficit obchodní bilance. Proto ČSSD hned na podzim navrhne zabudovat do rozpočtu snížení daní pro exportéry i zvýšení vývozních úvěrů a kromě toho doporučí zvýhodnit průmysl příznivějším režimem odpisů, případně snížením cel na dovoz vyspělých technologií.

Výhody sociálního státu

Razantnější jsou noví Zemanovi lidé v sociální oblasti. Jejich konečným cílem je mimo veškerou pochybnost sociální stát po vzoru Německa, Rakouska nebo skandinávských zemí. Čím se takový stát liší od socialistického? Podle předsedy sociálně-zdravotního výboru Špidly to je jednoduché: respektuje demokracii a tržní hospodářství. Potom je také o mnoho efektivnější. „Konzervativní státy chtějí ostatním konkurovat snížením sociálních nákladů, sociální stát ale dokáže konkurovat v kvalifikaci,“ vysvětluje výhody levicového programu Špidla. Dokazuje to na příkladě Dánska, které má v celé Evropě nejvyšší daně a zároveň nejvyšší produktivitu práce. Vysoké sociální náklady se vyplácejí také Německu, které je největším světovým exportérem. Současné potíže německého sociálního zázraku Špidla jednoznačně připisuje nákladům na sjednocení země. Dánsko i Německo přitom za konzervativní Anglií ani hospodářsky v nejmenším nezaostávají.Jaká sociální opatření tedy bude chtít ČSSD ještě na podzim prosadit? Nezkušení poslanci levice budou muset své návrhy zákonů obhajovat v parlamentních výborech, a tak to nejdříve zkusí s jednoduchými novelami. Podle Špidly bude na prvním místě snížení věku pro odchod do penze: „Slíbili jsme to našim voličům.“ Dalším krokem bude zmírnění předpisů pro přiznání invalidních důchodů. V současné době jsou prý tak přísné, že nárok na plnou penzi nemá ani člověk, který přijde o obě nohy. Nový zákon o rodině a zdravotnické a vzdělávací zákony plánuje ČSSD až na příští rok.Zlomyslný konzervativec by sociálnímu ideálu zatleskal s poznámkou, že Čechům k jeho uskutečnění zbývá už jenom zvýšit produktivitu práce. O spory pravicových a levicových ekonomů ale v tomto případě nejde: hospodářské důsledky levicových reforem jsou přece jen vzdálenější než podzimní zasedání parlamentu. Může například koaliční vláda vydržet, když sociální demokraté prosadí snížení důchodového věku? Pokud Klaus padne, bude prakticky nemožné najít nového premiéra. Sociální demokracie by pak ztratila pověst státotvorné strany a Zeman by šel do předčasných voleb v nepříznivém světle, že právě on to způsobil.Šéfové sociální demokracie zkrátka mohou nechat vlka sociálního státu nažrat jenom tak, aby koza Klausovy reformy zůstala celá. Bude to malý zázrak, když takovou cestu po ostří nože svedou i s klubem místostarostů.