Německo se letos v jistém smyslu vrací o 19 let nazpět. Před hamburským soudem totiž stanula Suhajla Andrawesová, jediná přeživší teroristka z únosu německého boeingu „Landshut“ do somálského Mogadiša na podzim 1977. Avšak dnes nejde jen o opožděnou spravedlnost. Jde také o stále aktuální a zároveň obecný problém obětí a pachatelů. Abychom vše lépe pochopili, musíme se i my vrátit do sedmdesátých let.
1977: buď, anebo
„Buďto hajzl, nebo člověk. Buďto za každou cenu přežít, nebo bojovat až do smrti. Buďto problém, nebo řešení. Něco mezi tím neexistuje.“ To jsou řádky na rozloučenou jednoho z členů teroristické organizace Frakce rudé armády (RAF), Holgera Meinse. Napsal je těsně předtím, než v roce 1974 zemřel v samotce stammheimské věznice na následky podvýživy, způsobené protestní hladovkou.Hlavní zkouška německé poválečné demokracie teprve stála za dveřmi - tzv. horký podzim 1977. Společenské klima již ovšem bylo na pokus o největší rozklad německé společnosti zevnitř mentálně připravováno. Ve veřejném mínění sice ještě trochu přežívaly romanticky laděné sympatie k levicovým extremistům, rozhodně však již nešlo o asociace s legendárním gangsterským párem Bonnie a Clyde jako v šedesátých letech, kdy se zakladatelé RAF Andreas Baader a Gudrun Ensslinová poprvé pokusili zapálit obchodní dům. Otázka už skutečně zněla buď, anebo.Na tuto logiku slyšeli i hlavní aktéři „horkého podzimu“. Na jeho počátku byli zavražděni generální spolkový návladní…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
