Thatcherismus s lidskou tváří

Výsledky britských voleb z minulého týdne se nesou ve znamení superlativů. Největší vítězství od roku…, největší porážka od roku…, nejmladší premiér od roku… A protože je Velká Británie zemí tradic, citované roky sahají až do minulého století, v případě mládí nového premiéra až do napoleonských dob.

Triumf Labouristické strany a Tonyho Blaira v jejím čele ale nebyl překvapením. Signalizovaly ho zcela jasné výsledky průzkumů veřejného mínění, které se klonily na stranu labouristů desítky měsíců po sobě. Na vítězství konzervativců mohl sázet jedině blázen. Teď si můžeme položit otázky. Za prvé: Proč labouristé zvítězili? Za druhé: Jací labouristé vlastně zvítězili? Ti, kteří - jak se domnívá Miloš Zeman - vyhodili thatcherismus na smetiště dějin? Nebo ti, kteří - jak píše britský tisk - usilují o „thatcherismus s lidskou tváří“?

Uzrál čas na změnu

Brian Mawhinney, předseda Konzervativní strany, komentoval „slavný výprask“ (jak porážku toryů označil komentátor BBC Julek Neumann) takto: „Britští voliči se zřetelně rozhodli, že uzrál čas na změnu, a v každém volebním obvodu hlasovali pro toho kandidáta, který by nejsnáze porazil kandidáta konzervativního.“ Je pravda, že v normálních demokratických poměrech, kde se více či méně pravidelně předává moc, působí osmnáctileté vládnutí jedné strany generační problémy. Opozice přichází přirozenou cestou o lidi, kteří mají s vládnutím osobní zkušenost. A mladí voliči zkušenost s „těmi druhými“ ani nemohli získat: vždyť úplně nejmladší Britové, kteří teď vypudili od moci konzervativce, se narodili právě v okamžiku, kdy se Margaret Thatcherová ujala vlády. Zde pak vyrůstá podhoubí pro potřebu změny zcela automaticky, zvláště když opozice dokáže po dlouhé době přesvědčit voliče, že její vítězství nikoho neohrozí.

A tady jsme u jádra věci. Opozice může přesvědčit voliče, že její vítězství nikoho neohrozí, jen v podmínkách politického konsenzu. Takový konsenzus se v Británii vyvinul těsně po druhé světové válce. Jenže tehdy spočíval na zásadách keynesiánské ekonomiky, na řízení poptávky a snaze o plnou zaměstnanost. Tato cesta vedla k mocenskému i hospodářskému úpadku Velké Británie bez velkého ohledu na to, zda byli zrovna u vlády labouristé nebo konzervativci. Až v polovině sedmdesátých let, když už zmíněný úpadek přerostl v krizi, začaly se strany názorově polarizovat. S nástupem vlády Margaret Thatcherové, „nové pravice“, jakýkoliv konsenzus definitivně skončil. Bylo to buď, anebo. Buď konzervativci se svým individualismem, volným obchodem, deregulací a privatizací, nebo labouristé s důrazem na socialismus.

Než se labouristé rozhýbali

Labouristům trvalo deset let, než se přizpůsobili požadavkům doby. Ještě počátkem osmdesátých let v této straně sílily marxistické frakce, zejména takzvaná Militantní tendence. Lidově se jim později začalo říkat „praštěná levice“. Labouristé se stále drželi politiky masového znárodňování, rušení soukromých škol a jednostranného jaderného odzbrojení. Tento poslední moment u nás utkvěl v paměti snad nejhlouběji a přispěl ke zdejší popularitě Margaret Thatcherové možná více než její ekonomické reformy. Snad každý dospělý občan této země si ještě pamatuje časy, kdy se i u nás rozmisťovaly rakety SS-20. Sovětský svaz byl na vrcholu: svou moc šířil v Afghánistánu, Nikaragui, Grenadě, Angole, Mosambiku, Jižním Jemenu a chystal se vydírat i západní Evropu. A v této době - kdy se Thatcherová rozhodla nakoupit v USA střely Trident - labouristé trvali na jednostranném jaderném odzbrojení Velké Británie a na vypovězení amerických jaderných zbraní!

Až koncem osmdesátých let labouristé potichu uznali, že model Thatcherové zaznamenal úspěch, a začali se měnit. V roce 1989 upustili od politiky jednostranného jaderného odzbrojení a přijali tržní hospodářství. Jejich posun směrem k politickému středu pokračoval s personálními změnami na čele strany poté, co po volební porážce '92 vystřídal Neila Kinnocka John Smith a jeho po předčasné smrti v roce 1994 Tony Blair. Blair - coby absolvent soukromé školy - může těžko věrohodně mluvit o rušení soukromých škol. Dále se distancoval od odborů, přistoupil na privatizaci a slíbil, že nezvýší daně nejvyšší příjmové kategorii! Starý socialistický tradicionalista Tony Benn na adresu Blairových reforem v listu New Statesman řekl: „Je paradoxní, že právě v době, kdy veřejnost thatcherismus odmítá, nová Labouristická strana ho bere za svůj.“

Británie má nový konsenzus

Po dlouhé době tedy Británie dospěla k novému politickému konsenzu, který vychází z thatcherismu, byť mu labouristé chtějí dát zejména ve školství a zdravotnictví „lidštější tvář“. A ve vzniku tohoto konsenzu spočívá skutečná příčina volebního vítězství Tonyho Blaira.

Politický konsenzus v poválečné Británii byl velmi výrazný. Když v roce 1951 po volbách převzal ministerstvo financí konzervativec Butler, jeho politika se tak podobala politice jeho labouristického předchůdce Gaitskella, že vznikl dodnes užívaný termín „butskellismus“. Tony Blair - poté, co byl ve čtvrtek opět zvolen ve svém obvodu - řekl, že „návrat ke starým dogmatům není možný“. Teprve čas ukáže, zda nový konsenzus ponese název „blairjorismus“, nebo zda zůstane prostější „thatcherismus s lidskou tváří“.

M. Tomin je překladatel, spolupracuje se stanicí BBC.