Před parlamentním hlasováním o česko-německé deklaraci mohla vládní koalice uvažovat zhruba takto. Co je více? Schválit dokument bez úvodního prohlášení tak, jak leží, neboli - jak by řekl Václav Klaus - standardně, ale za cenu jen nepatrné většiny hlasů pro? Nebo se světu pochlubit reprezentativním souhlasem všech demokratických stran, ale zaplatit za to rozmělněním zásadového postoje vlády? Jako téměř vše v této zemi skončilo i hlasování o deklaraci kompromisem, přesněji řečeno ústupkem vlády: zákonodárci schválili uvozující větu, která velmi komplikovaně říká jen tolik, že Poslanecká sněmovna s deklarací souhlasí. Můžeme se tedy pochlubit téměř dvoutřetinovou parlamentní většinou pro (131 hlasů), obecný úvod na dokumentu nic věcně nezkazil, ale celá dlouhá tahanice zanechala nepříjemnou pachuť.
Lze formulovat dva závěry. Za prvé: deklarace je u nás mnohem více problémem česko-českým než česko-německým. Za druhé: dosud jsme se nezbavili obrazu „tvrdošíjného, vychytralého, nenapravitelného Čecha“, jak o něm před půl rokem hovořil Jiří Gruša (Respekt č. 39/96). Ještě máme co dohánět, abychom změnili svou pozici „z vyčkávací, nedůvěřivé a také ucukávavé a přikrčené v tu, která se chová rovně, ví, co chce, říká ano - ne jasným způsobem“.
V lovišti Miloše Zemana
Skutečnost, že deklarace je u nás především problémem česko-českým, je nesporná. Už proto,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
