V noci na 28. října 1999 zemřel ve svém milovaném rodišti známý španělský básník, dramatik, bojovný symbol euroamerické politické levice a věrný člen komunistické strany Rafael Alberti (narodil se 16. 12. 1902 v El Puerto de Santa María u Cádizu). V ideově spřízněných intelektuálních kruzích ve Španělsku a v dalších zemích zavládl nelíčený smutek. S Albertim odešel poslední příslušník avantgardní generace roku 1927, která, inspirována třístým výročím úmrtí věhlasného barokního metaforika Luise de Góngory y Argote, významně obohatila iberoamerickou i světovou literaturu (u nás je přítomný v překladech Lumíra Čivrného). Tento přínos právem představuje leitmotiv všech hodnocení Albertiho literárního odkazu. Za osobností básníka se však táhne stín mnohem obecnějšího dosahu, který bývá cudně obcházen či zamlčován.
Šance pro básníka
Část stínu je spíše jen estetické povahy: Alberti vydal v rozmezí let 1925–1989 téměř padesát básnických sbírek; v letech 1931–1990 napsal patnáct her a v období 1945–1996 několik verzí vzpomínek/pamětí. Je zajímavé, že tisk a řečníci nad básníkovým symbolickým hrobem (popel byl na Albertiho přání rozptýlen nad mořem u Cádizu) kladli nejčastěji důraz jen na tři knihy: na paměti, první básnickou sbírku Námořník na zemi (1925) a existenciálně metafyzickou meditaci O andělech (1929), která patří k nesporným vrcholům Albertiho tvorby. Ale co další, nepoměrně obsáhlejší tvorba? Politické agitky, ódy na různé potentáty (Stalina,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
