Maďarská zahraniční politika je od roku 1990 ve snadnější situaci než česká alespoň v jednom smyslu: její tři priority - integrace do euroatlantických struktur, dobré vztahy se sousedy a ochrana maďarských menšin za hranicemi - spočívají, alespoň na vyhlášené úrovni, na konsenzu všech parlamentních stran. V praxi je to poněkud složitější. Komplikaci přitom neznamená krajně pravicová Strana maďarské pravdy a života (MIÉP), která se loni poprvé dostala do parlamentu a členství v NATO a EU jako správný extremista odmítá. MIÉP drží necelá 4 % mandátů a jejím hlavním politickým úspěchem je to, že si jí dnes až moc všímají média. Větším problémem je spor stran a intelektuální elity o vzájemný poměr tří zmíněných priorit. O to, která z nich je nejdůležitější a která by případně mohla ty další upozadit.
Hranice se nekryjí
Pravicová vláda, která se loni v létě ujala moci, obviňovala předchozí socialisticko-liberální koalici z toho, že v zájmu integrace hodila maďarské menšiny přes palubu. Aby dostala zemi do NATO, přesvědčovala předchozí vláda Západ o tom, že sousedské vztahy Maďarska jsou v pořádku a že členství země nezavleče do Aliance další spor. Proto také premiér Horn v reakci na dřívější výrok svého předchůdce Antalla o tom, že se cítí duchovním premiérem 15 milionů Maďarů, řekl, že on je naopak premiérem pouze 10 milionů občanů Maďarska. Hornova vláda například uzavřela smlouvu s mečiarovským Slovenskem. Vůči maďarským menšinám v cizině pak…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
