Pozdě, ctihodnosti

Jak dlouho jste kdy čekali, než vám dal soud za pravdu? Půl roku? Rok? Sedm let? Dva měsíce a dva dny, během nichž Dagmar Lastovecká čekala na rozhodnutí, zda byla platně zvolena do Senátu, proti tomu vypadají zanedbatelně. Jenže jestli má být právo rychlé, pak volební právo musí být ještě dvakrát rychlejší. Ústavní soud, lépe řečeno předseda jeho senátu Vojen Güttler, se rozhodoval až příliš dlouho. Je to chyba, která by se neměla opakovat.Jak známo, Nejvyšší soud počátkem prosince rozhodl, že média paní Lastovecké nadržovala v dvoudenní lhůtě před volbami, kdy už je zakázána volební agitace, a proto nařídil volby zrušit a opakovat. Ano, všechny volební zákony na světě požadují, aby byla kampaň vedena čestně. Ale právě proto si kvůli případu Lastovecká lidé klepali na čelo: vždyť Nejvyšší soud připouštěl, že ti, kdo kampaň vedli, se chovali čestně, a káral pouze ty, kdo ji komentovali. Cesta, kterou naznačil Nejvyšší soud, je možná. Ale je to cesta hrubého omezení svobody, na jejímž konci jsou pokuty a vězení pro novináře, kteří se opováží před volbami cokoli napsat. Nikdo rozumný proto nemohl pochybovat, že Ústavní soud verdikt zruší.Když už si ale Ústavní soud vzal šedesát dní na přemýšlení, člověk by od rozsudku a jeho odůvodnění čekal mnohem víc. Například jasné odmítavé slovo k celému zákazu předvolební agitace. Cožpak není v rozporu se svobodou šířit informace, jak ji zaručuje naše Listina základních práv a svobod? Stát musí mít opravdu vážné důvody, aby ji…