Jaká by to byla krása, kdyby byl svět „hnusný“: mohli bychom se mu od generace po generaci smát a donekonečna „rozjíždět“ to samé bujaré retro. A především přesně vědět, jak na to (totiž nijak). Díky spisovatelům typu Hanse Magnuse Enzensbergera, vyznačujícím se po celá desetiletí neúplatnou intelektuální autoritou, navíc víme, že „nevkusné s nevkusným se kdykoli a zcela bez námahy zkombinuje“. Enzensbergerův kolega a básník Robert Gernhard šel ještě dále: „Dobré? To je důvod pro zlost. Hnusné zas zdobí vytrvalost!“ Jenomže co když svět hnusný není? S touto námitkou se musel před nedávnem vyrovnat jeden z pozoruhodných českých divadelních režisérů Jiří Pokorný. Stalo se tak ve chvíli, kdy se rozhodl nastudovat se souborem pražského Divadla Na zábradlí hru současného francouzského dramatika Jeana-Claude Carriéra Terasa. Hru údajně vybral později zesnulý umělecký vedoucí divadla Petr Lébl a lze říci, že vytříbeným stylem, kultivovaným jazykem, stísňujícím prostředím a nekonečnou fantazií dokonale odpovídá jeho „hráčskému“ charakteru. Carriére byl koneckonců jedním z dvorních scenáristů režiséra Luise Buňuela. Letos se ale Terasy nechopil Na zábradlí ani on, ani Buňuel, ani Lébl, nýbrž Pokorný. A nutno říci předem, že obstál velmi dobře.
Rozklad na scéně
Nebylo to jistě snadné. Nejen proto, že „stylové se stylovým“ se na rozdíl od „nevkusného s nevkusným“ těžko kombinuje. Pokornému se ovšem podařilo dosáhnout stylové jednoty v každém detailu. Místo…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
