Mezinárodní společenství získalo v posledních letech na Balkáně už tolik zkušeností, že by se mohlo jedné věci odnaučit. Dělat si v tomto prostředí iluze o ochotě místních vůdců, aby drželi dané slovo. Copak se lze vážně domnívat, že se Albánci během třiceti dnů vzdají zbraní? Spíše budou připraveni odevzdat dva, při troše dobré vůle i tři náklaďáky starých flint, pocházejících z druhé, ba možná první světové války. Podobně to vypadá s Makedonci. Cítí se poníženi, že albánská strana rozdmýchala válku a přivolala mezinárodní intervenci, aby dosáhla legislativních a správních změn. Rozhodně se budou zpěčovat, aby během příštích čtyř týdnů splnili svou část dohody a provedli požadované úpravy. V jejich očích by to znamenalo uznat, že se Albáncům násilí vyplatilo. Povel k zahájení makedonské mírové operace vzbuzuje dojem, jako by se západní politici chtěli vyhnout výčitce, které čelili v první polovině devadesátých let: že jen přihlížejí, jak se požár šíří a nedokážou se rozhoupat k činu. To je nyní vskutku minulostí. Na Balkán už nejezdí bezvýznamní vyjednavači, nýbrž nejvyšší politická esa typu Javiera Solany a George Robertsona. V Makedonii zatím přišlo o život zhruba sto lidí, dosud se nedostavila výrazná uprchlická vlna, a proto se opravdu nedá popřít, že tentokrát přišli včas. Přijít včas je ale jedna věc a zaručit mír druhá. Za posledních deset let bylo na Balkáně podepsáno bezpočet příměří a mírových ujednání, z nichž se pouze jedno udrželo: Daytonská smlouva, která…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu