Velký bílý dům s věžičkou, kousek za pražským sídlištěm Řepy, je osídlen dvěma zdánlivě neslučitelnými světy. V jeho přední části sídlí řád Milosrdných sester svatého Karla Boromejského, které zde pečují o staré a nemocné lidi. Vzadu ale už patří okna ze záclonkami celám žen, které si odpykávají tresty za nejrůznější zločiny. V oknech věznice nejsou mříže, před vchodem se státním znakem se rozprostírá pruh trávníku s květinami. Pokud kolem domu projde nějaká žena, nelze na praní pohled rozlišit, zda jde o personál kláštera, anebo „klientku“ zdejšího kriminálu. K mnoha výsadám zdejších vězeňkyň totiž díky nekonvenčnímu projektu každodenní spolupráce s jeptiškami u církevním stacionáři, patří i chození nu civilu".
Žádné hrdinství
Celý nápad, jak vězeňkyním v Řepích zajistit prostřednictvím církve práci, a tím se postarat i o to, aby se po propuštění z „lochu“ mohly snáze uráčit do života, vznikl u praní polonině devadesátých let na generálním ředitelství Vězeňské služby České republiky. Dorvou svatého Karla Boromejského ale spojení trestankyň a jeptišek zažil již dříve - převýchovu »padlých žen", jak se vězeňkyním tehdy říkalo, zajišťovaly sestry boromejky od roku 1865 až do doby, kdy se vlády nad zemí zmocnili komunisté a zabavili jejich kongregaci majetek. Když se pak po převratu boromejky vrátily do domu, který za totality sloužil Výzkumnému ústavu zemědělské techniky (například zdejší kostel byl socialistickými úředníky uvítán jako…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
