Newyorská skupina Luna by měla být slavná, ale není. Před pár lety o ní časopis Rolling Stone napsal, že je to „ta nejlepší ze všech skvělých kapel, o kterých nikdo nikdy neslyšel“. Skvělá je pořád, ale počet těch, kdo ji znají, od té doby nijak zvlášť nevzrostl. A jejich sedmá deska Romantica, kterou Luna na podzim propagovala v Británii, na tom těžko může něco změnit, jakkoli je velice dobrá – stejně jako ty předchozí. Hudba Luny sice nezní nějak nepřístupně, ale z hlediska tržní uplatnitelnosti je přeci jen moc komplikovaná (občas je něžná a ironická zároveň). Bicepsy front-mana Luny Deana Warehama navíc za mnoho nestojí, ten člověk snad ani není potetovaný, štěrkem si zuby zjevně nečistí a při jeho letargičnosti by mu asi dělalo problém vzít někoho prázdnou lahví po hlavě. Takže se nemá co divit – každý příručí by mu přeci vysvětlil, jak má vypadat rocker. I tak se ale v sedmimilionovém Londýně našel počátkem listopadu dostatečný počet fanoušků na to, aby při koncertu Luny zaplnili nevelký klub Dingwalls.
S pohledem do ztracena
Ke středně velkému a skoro neosvětlenému podniku ve čtvrti Camden se jde přes Camden Lock, kde v sobotu bývají vyhlášené trhy. Ve všední den večer je však úplně vylidněný a trochu strašidelný. Během krátké cesty od metra našeho zpravodaje osloví třináct (počítal si to) dealerů rozličných ilegálních substancí, za dveřmi klubu už ale není obtěžován nikým a ničím. Mezi lidmi je patrná atmosféra…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
