Člověk se podívá, a nic

Rámeček

RENATA RUCKÁ se narodila roku 1954 v Praze, kde také studovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (obor knihovnictví a vědecké informace). Po čtyřicítce začala v důsledku vrozené oční vady postupně ztrácet zrak, dnes je prakticky nevidomá. V současné době pracuje jako odborná asistentka Institutu rehabilitace zrakově postižených na UK a je předsedkyní občanského sdružení Timšel. Renata Rucká je vdaná, má dvě děti.

Filozofové někdy říkají, že nemoc je dar. Člověk se přestává zabývat malichernostmi a soustředí se na to důležité v životě. Vnímáte to tak, nebo se vám ta myšlenka zdá spíš cynická?

Každá katastrofa může člověka dostat až na kraj a posílit ho. Nebo se taky může přihodit, že ho rozdrtí, že to nezvládne. Pokud jde o mě, úplně na začátku jsem měla pocit, že o žádný takový dar nestojím. Každý den ráno jsem bojovala s tím, jestli vůbec do večera přežiju – doslova. Ale teď, když ze mě všechno spadlo a už jsem se naučila drobné triky, jak přežít to, že nevidím, se paradoxně cítím svobodnější než dřív.

Samaritánský tón

Jste „prakticky nevidomá“. Co to znamená?

Vidím jen světlo a tmu. K tomu se přidružují různá nepříjemná světýlka, fosfémy. Vidím je, i když zavřu oči, takže si od nich odpočinu, jen když spím.

Vybavujete si ještě, jaké to bylo, když jste viděla?

Určitě. A hrozně ráda s tím…