Spisovatel Milan Kundera v roce 1956 v Kyjově spatřil jízdu králů v podání chasy z nedaleké malé dědinky Skoronice. V románu Žert pak usoudil: jízda králů je snad i proto tak krásná, že obsah jejího sdělení je dávno ztracen a do popředí o to víc vystupují gesta, barvy a slova, upozorňující samy na sebe, na svou vlastní podobu a tvar. Tuto úvahu připomenul předminulou neděli před radnicí v Kyjově dědic skoronické jízdy králů, syn jejího obnovitele a historika obce, Josef Holcman. Byl poslední den 16. ročníku Slováckého roku, nejstarší národopisné přehlídky u nás, konané v čtyřletém cyklu s přestávkami už od roku 1921, během níž se letos do kroje obléklo a vystupovalo kolem 4000 lidí.
Po Holcmanově řeči se troubily fanfáry, byl ohlášen praporečník a poselstvo, žádající povolení od starosty. Ta chvíle, kdy se dav otočil směrem k dolnímu konci kyjovského náměstí, ta podivná pauza mezi naší přítomností a okamžikem zjevení poslů s praporem, bude patřit k nejsilnějším zážitkům mého života. Jezdci jako by nekonečné vteřiny stáli, pak se váhavě vydali směrem k nám a najednou pobídli koně do klusu. Hrdost a síla krojovaných mužů letících na koních kyjovským náměstím, zvuk koňských kopyt, to byla časová smyčka, most či podaná ruka snad z 15. století.
„Samozřejmě,“ pravil mi Josef Holcman, „že ta jízda králů proměňuje kluky v muže a muže v kluky. Protože pohled z koňského hřbetu a…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
