Trpěli jsme stejně jako ostatní

Plánované Centrum proti vyhánění v Berlíně ještě nevzniklo, přesto už stihlo způsobit četné škody. Pohádali se kvůli němu němečtí politici, polsko-německé vztahy jsou nejhorší za celá léta a Češi s obavami čekají na moment, kdy si nevystačí s mlčením. Oč tedy jde?

Evropské centrum ano

V červnu 1999 přijal německý Spolkový sněm historické usnesení. Rozhodl, že Němci uprostřed svého hlavního města postaví památník holocaustu – pietní místo by mělo být hotovo koncem příštího roku. V kulatém roce 2000 si pak německý Svaz vyhnanců založil nadaci na zřízení Centra proti vyhánění. Cíl této nadace? Zřídit v Berlíně také památník Němcům zavražděným či vyhnaným ze svých domovů po Evropě na sklonku druhé světové války. Bude-li v tom nadace úspěšná, vznikne tedy v metropoli památník, který postaví Němci Židům, již jim padli za oběť, a zároveň také pomník, který si postaví sami sobě v roli obětí.

Ve sporu o Centrum proti vyhánění nejde o nic menšího než o interpretaci minulosti, o úhel pohledu, jímž se bude v Berlíně za dvacet, padesát či sto let posuzovat to, co se stalo v roce 1945 a bezprostředně po něm. Konflikt se zdá nevyhnutelný. A netýká se jen Němců. A právě proto, že se netýká jen Němců, přijal loni v červenci Spolkový sněm usnesení, které bylo politickou reakcí na nápad Svazu vyhnanců: začít dialog s ostatními evropskými státy o založení „evropského centra proti…