Nad Alpami se blýská

Mohou demokratické volby změnit vládu? Jak kde. V zemích, kde si dvě či více stran pomocí psané či nepsané smlouvy rozdělí moc a opozice zcela ztratí na významu, je to těžké. Vzniká v nich totiž zakořeněný model proporční demokracie, kde jsou mantinely předem stanoveny a karty v podstatě rozdány. Ke změně zaběhlého systému je pak zapotřebí věru silné zemětřesení. Právě na tomto pozadí je třeba vnímat výsledky švýcarských voleb z 19. října a vítězství lidové strany „švýcarského Haidera“ Christopha Blochera, jejíž program agituje proti přistěhovalectví, proti zneužívání sociálního systému a proti sjednocování Evropy. Strašení Haiderem je dost možná žurnalisticky nadnesené. Zajímavější je skutečnost, že ve Švýcarsku, symbolu tradice, neměnnosti, úspěchu a blahobytu, se po téměř půlstoletí mluví o změně vlády. To je novinka v rámci celoevropského kontextu.

V jiné zemi by se Blocher po vítězných volbách pokusil sestavit vládu, a kdyby – třeba pro svou nepřijatelnost – neuspěl, rozhodoval by druhý v pořadí. Ve Švýcarsku však již od roku 1959 platí „kouzelná formule“, která bez ohledu na skutečný výsledek voleb udílí po dvou vládních křeslech liberálům a sociálním i křesťanským demokratům, zatímco lidovcům nechává pouze jedno. Mají dostat lidovci dvě na úkor někoho slabšího? Nebo zachovat tradici jako zdroj švýcarského úspěchu? To je, oč tu běží.

Kde je…