Filmy, které vidí dál

Dnes už světoznámý americký dokumentarista Michael Moore natočil svůj první dokument „Roger a já“ v roce 1989. Zkoumá v něm, proč automobilka General Motors zavřela provozy ve městě Flint, třebaže k tomu neměla ekonomický důvod a vlastně zvyšovala své zisky. Ředitel GM Roger Smith tehdy filmaři vzkázal: „Zavřem mu hubu, jestli si ji bude otvírat.“ Jako by tušil, že jméno filmaře, kterému tak vyhrožuje, se časem stane synonymem nepohodlného dokumentárního filmu a že Moore za jeden z takových snímků (Bowling for Columbine) dostane letos Oscara. Ve svých začátcích byl Moore ovšem rád, když se jeho film promítal na některém z malých festivalů.

Problém nepohodlných dokumentů je, zdá se, neomezený v místě a čase. Řada neoficiálních čínských dokumentů natočených digitálně a distribuovaných na internetu, turecký film „Boran“ kurdského režiséra Hüseyina Karabeye o nezvěstných Kurdech bojujících o emancipaci, polodokument „Poslední přání“ filipínského režiséra Tikoye Aguiluze o vykonstruovaném obvinění a trestu smrti vykonaném na filipínské námezdní pracovnici v Singapuru, dokument o íránských studentech „Sedm dní v Teheránu“ nebo albánsko-francouzské „Slogany“, které vycházejí ze zápisků učitele biologie v socialistické Tiraně. Všechny tyto filmy mají jedno společné: dostaly od různých vládních organizací, cenzurních výborů, politiků nebo národních center pro film nálepku nepohodlného materiálu.