Česká literatura mívá spíš konfesijní než arteficiální ráz. Prvořadé je poselství. Kdo se příliš stará o umění, nebudí důvěru, jako by větší důraz na stavbu a styl snižoval závažnost sdělení. I proto tu vládnou takové rozpaky nad Kunderou. Poselství, dokonce precizně formulované, u něj nechybí, ale co naplat, čte se hlavně kvůli intelektuálnímu jiskření a subtilní zábavnosti. K této linii se mezi mladšími autory střední generace asi nejvíc přiblížil Miloš Urban. Už sličný vzhled jeho knih hraje na strunu literárního rozkošnictví a ani obsah v tomto směru nezklame.
Vzdělanecké odkazy se v Urbanových knížkách postmoderně prolínají s prvky pokleslých žánrů, podrobné znalosti bizarních reálií připomenou Umberta Eca a fantaskní atmosféra nezapře domácí vzory z řad českých i německých novoromantiků a expresionistů. Poselství nechybí ani zde, autor dokonce občas neváhá zaujímat radikálně vyhrocené postoje, ale i ty zde slouží především čtenářským zážitkům. Politika prohnětená médii je materiál, který se dá rovnou nanášet na plátno. V umných kompozicích próz dominují ušlechtile konzervativní tóny černé a zlaté, které občas zajímavě doplní akcent ekologické zeleně (Hastrman, 2001) nebo revoluční rudé (Paměti poslance parlamentu, 2002).
Přízraky v pozadí
I ve svém posledním románu Stín katedrály s podtitulem Božská krimikomedie využívá Urban postupy, které se osvědčily v předchozích…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
