Tváře ztracené v Osvětimi

Ačkoli od největší tragédie 20. století už uplynulo šedesát let, v posledních letech je celospolečenský zájem o téma holocaustu silnější než kdy předtím. Nacistické genocidě se věnují výstavy, projekty, znovu zaměstnává i archiváře. Organizace jako Spielbergova nadace už léta zaznamenávají svědectví přeživších, dokud to ještě jde, a v současné době kulminuje i jiné úsilí: snaha vrátit tvář a osobní příběh alespoň zlomku z oněch šesti milionů lidí, kteří se z vyhlazovacích táborů nevrátili. Zatím poslední takový projekt představuje nyní pražské Židovské muzeum na výstavě Nalezené tváře v Galerii Roberta Guttmanna.

Dopisy ke hvězdám

Jednu obdobnou expozici už letos Pražané měli možnost vidět: v lednu ředitelka polské nadace Shalom, Golda Tencer, přivezla do Novoměstské galerie výstavu s názvem A stále vidím jejich tváře, výběr z devíti tisíc fotografií polských Židů především ze třicátých let. Goldě Tencer se je podařilo za léta shromáždit pomocí výzev v médiích, na něž reagovali lidé z celého světa.

Český projekt měl podobnou genezi. Pražské Židovské muzeum před čtyřmi lety vyhlásilo akci Pomozte hledat zmizelé sousedy, během níž studenti základních a středních škol z celé ČR ve svém okolí pátrali (a dodnes pátrají) po stopách zavražděných Židů. „Na základě vyprávění pamětníků i pátrání v archivech se jim podařilo zaznamenat příběhy několika desítek lidí a zachránit…