Zaneprázdněný manažer si díky týdenní nemoci našel poprvé čas, aby se učil se svou desetiletou dcerou. Do té doby ho něco takového ani nenapadlo, vždyť Eva nosila domů samé jedničky. „Se skelným zrakem recitovala od hlavy přes páteř až po ocas jednotlivé části skeletu kočky,“ vzpomíná Petr Dvořák. „A teď mi na naší kočce ukaž, kde tu páteř má, řekl jsem jí. Vůbec nechápala, co to po ní chci. Uměla nazpaměť jen řadu slov, ale nerozuměla jim.“ Otec se zděsil a vzápětí dal dceru do vzdělávacího ústavu v sousední obci. Když se o tři roky později stal v Mnichovicích zástupcem starosty, rozhodl se, že „hloupou“ školu změní, aby z ní už děti nemusely odcházet jinam.
Odjakživa normální
Mnichovice, třítisícová obec kousek za Prahou, zažily něco, co nemá v Česku obdoby. Nová ředitelka školy tu vzešla ze skutečného konkurzu. Běžně se soutěž na toto místo vyhlašuje jen pro formu, už předem je jasné, kdo ze školy nebo jejího okolí ho vyhraje. Zájemci zvenčí se buď o výběrovém řízení vůbec nedozvědí, nebo samozřejmě chápou, že nemají šanci. O místo ředitele školy se tak u nás hlásí v průměru jeden a půl člověka. Mnichovice si však daly inzerát nejen z povinnosti do Učitelských novin, ale do všech celostátních deníků. „To mě zaujalo – tak oni to asi myslí s konkurzem doopravdy,“ říká pozdější vítězka Marcela Erbeková. „Pro jistotu…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
