Na gondole k ostrovu mrtvých

Čas ruského básníka Josifa Brodského se naplnil koncem roku 1996 a zpráva o jeho smrti rezonovala po celém světě s kromobyčejnou silou. V Rusku především proto, že se Brodskij stal legendou už v 60. letech, kdy jej jako začínajícího „petěrburského“ básníka chránila pod svými křídly dožívající Anna Achmatovová; a navíc zemřel nečekaně a poměrně mladý. Ve Spojených státech se pak připomínalo, že nositel Nobelovy ceny za literaturu po své vynucené emi-graci v 70. letech přijal v novém domově jako adoptivní literární jazyk angličtinu. Život i smrt Josifa Brodského jsou opředeny nejrůznějšími populárními mýty, které často zastiňují skutečný význam jeho díla. Esej Vodoznaky, jejž z anglického originálu do češtiny přeložili Tomáš Glanc a Jana Kleňhová, je tak možné číst mimo jiné jako Brodského pokus o vytvoření vlastního mýtu, který by ty lidové překonal silou básnického výrazu.

Co odráží voda

Prostorem, ze kterého esej vychází, je bludiště italských Benátek. Na počátku knihy si autor výslovně stanovuje cíl vytvořit portrét tohoto města a pokouší se zachytit v Benátkách čas, nebo spíše „zrcadlení času“, jak se dočteme v podtitulu knihy. Benátky se pro Brodského staly útočištěm, kde se ukrýval před shonem amerického akademického života a dotěrným společenským bzukotem. Navštěvoval je snad i proto, že mu v lecčems připomínaly rodný Petrohrad. V každém případě se…