Minulý čtvrtek uvedla česká kina premiérově nový film pětatřicetiletého režiséra Roberta Rodrigueze – vedle Quentina Tarantina zřejmě mladým publikem nejuctívanějšího postmoderního filmaře. Na rozdíl od smímků Desperado či Od soumraku do úsvitu přináší tentokrát divákům skutečně nenáročný komerční velkofilm, přesto jeho Spy Kids 3D stojí za zmínku. Jednak proto, že v něm Rodriguez vzkřísil fenomén trojrozměrného filmu, ale důležitější je jiný důvod: Spy Kids výstižně ilustruje trend, kterým se zřejmě bude hollywoodské filmové vyprávění v budoucnu ubírat.
Do dalšího levelu
Trojrozměrný film prožíval konjunkturu v padesátých letech, kdy se americká studia pod tlakem vyprazdňujících se kinosálů a konkurence televize pokoušela dostat diváky do kin pomocí zvyšování spektakulárnosti filmového představení. Vznikaly tak nejen 3D filmy, ale také se zvětšovala plátna a objevily se dokonce tzv. „čichové filmy“, při nichž byly do sálu vháněny v různých částech filmu příslušné vůně. Z inovací se však ujal pouze širokoúhlý film, trojrozměrné snímky (nemluvě o čichových) se brzy staly okrajovou záležitostí.
S filmy natáčenými ve třech rozměrech se už český divák může setkat v síti kin IMAX, Rodriguez se nicméně rozhodl svůj snímek dis-tribuovat běžným způsobem a v tradičních kinech. Návštěvník dostane ke vstupence červenomodré anaglyfické brýle, s jejichž pomocí vnímá…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
