Nagano jako vyhřátý pelíšek

„Česká opera žije!“ volala radostně rozhlasová stanice BBC po pražské premiéře Faidry Emila Viklického před čtyřmi lety. Ve skutečnosti se tehdy naše původní opera začala teprve probouzet ze stavu hlubokého bezvědomí. Další výraznější oživovací pokus byl proveden až minulý týden, kdy tým v čele s hercem a v tomto případě také libretistou Jaroslavem Duškem a hudebním skladatelem Martinem Smolkou uvedl ve Stavovském divadle premiéru své hokejové opery Nagano. Přestože zaujme odvážným námětem i některými nápady, k jásání rozhodně důvod není.

Slzy dojetí

Nagano můžeme považovat za jakousi dokumentární operní komedii s ne příliš zdařilým pokusem o přesah. Jeho těžiště spočívá v převyprávění cesty k úspěchu našich zlatých hochů na olympijském turnaji. Formálně je členěno do tří třetin jako hokejový zápas. Nejprve se hráči rozcvičí a rituálně zatančí, pak ve stylizované zkratce sehrají poslední tři zápasy turnaje, dostanou medaile a nakonec se nad celou záležitostí zamedituje prostřednictvím několika veršů čínského básníka Š’teho. Opera působí pateticky a příjemně jako vyhřátý pelíšek. Její vyznění ostře kontrastuje s novým sarkastickým filmem Mistři, v němž hokej není cílem, ale pouze prostředkem k pojednání o mnohých frustracích a temných stránkách Čechů. Tvůrci opery šli naopak v záměru přiblížit ony jedinečné a posvátné chvíle vítězství až tak daleko, že jako…