Čachry na Pozemkovém fondu

Bezmála polovina lidí, kterým komunisté ukradli pozemky, zatím na svůj majetek marně čeká. A na kšeftech se státními parcelami stále vydělávají jiní. Tuto praxi kritizoval jak Nejvyšší kontrolní úřad, tak Ústavní soud. Příběh z Benátek nad Jizerou ukazuje, jak se takový „dobrý restituční kšeft“ dělá. Výjimečný je snad jen upřímností svých aktérů.

Něco bych pro vás měl

Otec Františka Růžičky byl nejbohatší statkář z Benátek nad Jizerou. Komunisti mu zabrali dům a bezmála čtyřicet hektarů polí. „Museli jsme se do tří dnů vystěhovat,“ vzpomíná šlachovitý snědý šedesátník, který v roce 1968 emigroval do Austrálie. Dnes tráví léto tady a zimu s rodinou u protinožců. Většinu zabavených polí dostal František Růžička zpátky, na devíti hektarech však vyrostlo sídliště. Proto požádal Pozemkový fond v Mladé Boleslavi, ať mu náhradou vydá pozemky jiné. „Na fond jsem jezdil tak často, až jsem si dělal legraci – jako bych tam byl zaměstnán,“ vzpomíná.

Časté návštěvy na mladoboleslavském fondu však přece jen přinesly ovoce. František Růžička se sblížil s jeho tehdejším šéfem Václavem Kašparem. Ten se o jeho pozemkové záležitosti nepřestal starat ani poté, co byl z čela fondu odvolán. Od té doby sedí v kanceláři přímo v na chodbě mladoboleslavského fondu a nabízí služby restituentům. „Jednou mi řekl: Mám pro tebe nabídku, fond dá do…