Mohou členové jedné, byť vládní politické strany hlasováním v referendu rozhodnout o zásadním kroku pro bezpečnou existenci vlastní země, potažmo pro existenci země sousední? V případě normální západní země nikoli, ale v Izraeli, kde se snoubí normalita postmoderního typu se starozákonními instinkty přežití kmene, komunity, zřejmě ano. Tak lze vnímat týden starý výsledek referenda strany Likud o jednostranném stažení Izraele z pásma Gazy a části Západního břehu Jordánu. Verdikt na stranické úrovni zní ne, neodměňovat terorismus ústupky, ač dvě třetiny Izraelců si myslí opak.
Může se tato země v naprostém obklíčení nepřáteli obejít bez podpory největšího spojence, potažmo jediné světové supervelmoci? Jen těžko, zvláště obrací-li se proti ní veřejné mínění celého světa včetně západní Evropy, naivně považované za spojence. Tak lze vnímat vyznění úterního dopisu padesáti někdejších amerických diplomatů Georgi Bushovi, který před měsícem jednostranné stažení podpořil.
Tyto dvě události z minulého týdne spolu souvisejí více, než by se zdálo na první pohled. Izrael se ocitl snad v největší nejistotě od doby existenčních válek 50., 60. či 70. let, ocitl se v nejistotě spíše existenciální.
Když to nejde u stolu…
Samotný jednostranný plán izraelského premiéra Ariela Šarona na stažení z části obsazeného areálu má své plusy i minusy. Jednostrannost je ve dvoustranných vztazích mezi státy či v mezinárodní politice obecně spíše chybná, neboť…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
