S odstřiženou zemí pod nohama

Před dvanácti lety si mohl návštěvník velké výstavy Vladimíra Boudníka v exkluzivních prostorách pražského Domu U Kamenného zvonu připomenout, že umělec v roce 1950 započal svou nevšední dráhu jen pár desítek metrů odtud v promrzlém kumbále na půdě zchátralého domu v Týnské ulici. Nynější výstavou na Pražském hradě se dílo bytostného outsidera z periferie města i společnosti přibližuje k nejposvátnějším místům českých zemí i k samému jádru státní oficiality.

Příběh Vladimíra Boudníka má klasickou osnovu, která byla už počátkem éry romantismu přenesena z barokních legend o světcích a mučednících do uměleckého prostředí. Hrdina žije dlouho nepoznán v bídě a odříkání, soustředěně pracuje na díle mimořádné duchovní síly a teprve v závěru života nebo posmrtně je posvěcen všeobecným uznáním a vynesen k vrcholům věčné slávy. Boudníkovi k věhlasu dopomohlo hlavně to, že se už v létě 1950 spřátelil s o deset let starším Bohumilem Hrabalem, v němž našel vpravdě skvělého legendistu. Zůstává ovšem otázkou, zda jej literárně vyztužená, možná i trochu předčasná sláva v šedesátých letech spíš nezaskočila, sám ji občas pokládal za nezaslouženou, módní a povrchní. Možná přispěla i k jeho mučivým nejistotám, které v prosinci 1968 vyústily v pokus o sebevraždu, který se podařil zřejmě jen nešťastnou náhodou. Výtvarné hodnoty ani jedinečné postavení Boudníkova díla v dějinách českého moderního umění rozhodně nelze…