Vždyť jsou to jen Romové

Skříně přiražené k oknům, aby do bytu nemohla vletět zápalná láhev. Večery strávené potmě, aby světlo „zbytečně neprovokovalo“ možné útočníky. A nekonečný strach, jestli už „zase nejdou“. Tak žijí manželé Žigovi poté, co okresní soudce v Jeseníku poslal před dvěma týdny na podmínku domů trojici mladíků, kteří přepadli nad ránem jejich byt, těhotné ženě rozbili dlažební kostkou hlavu tak, že oslepla na jedno oko, a jejímu muži střepem láhve rozřezali obličej i tělo. Vše proto, aby – jak říkají – „bránili čest bílé rasy“.

Prostě temperament

„Když se mi podaří usnout, zdá se mi dokola stále stejný sen: někdo tluče na dveře, když mu otevřu, vrhne se na mě a mlátí mě, než omdlím,“ říká tichým hlasem Lydie Žigová (21) ve svém jesenickém bytě a na ruce chová svého tříměsíčního syna Jana. Špatný sen, chtělo by se mávnout rukou. Pro paní Žigovou to ale neplatí: před půl rokem si totiž musela tento „sen“ s manželem Janem prožít v reálném čase. Do bytu jim ve čtyři ráno vtrhli tři místní opilí rasisté a rozpoutali krvavý teror.

Jak útok převrátil život Žigových, pochopí každý návštěvník jejich jednopokojového bytu. Obě dvě okna v místnosti zakrývají těžké skříně, které sem téměř nepustí denní světlo. „Bojíme se, aby nám sem jednou nehodili zápalnou láhev a aby tady náš maličký neuhořel,“ vysvětluje…