2004/44

Ještě nikdy nebylo umění ve Spojených státech zpolitizováno tak jako teď. Tamní divadla, kina, koncertní sály i galerie jsou doslova nabité produkcí s politickým obsahem. Umělci, kteří v drtivé většině podporují demokratického kandidáta Johna Kerryho, horečnatě objíždějí zemi a vyzývají občany, aby šli k volbám. U nás se zatím nejvíce referovalo o aktivitách hudebníků Bruce Springsteena, R.E.M. nebo Pearl Jam, sdružených v protibushovské kampani Vote for Change. Zajímavou aktivitou ale překypují také další tvůrčí obory.

Mezi umělci střední generace zaujímá letos osmačtyřicetiletý František Skála jedinečnou pozici. Patří k ústředním postavám výtvarné scény, ale zároveň jako by se vytrvale držel jejího nejzazšího okraje, kde se estetické kategorie rozostřují a tvůrčí originalita těsně sousedí s výstředností podivínských kutilů. Jeho talent přitom na uznání dlouho nečekal. Už v roce 1984 získal Skála jako ilustrátor Cenu Ministerstva kultury za nejkrásnější knihu roku a hned počátkem devadesátých let obdržel za volnou tvorbu prestižní Cenu Jindřicha Chalupeckého. Ve světě asi nejvíc proslul svou účastí na bienále v Benátkách roku 1993, kam se vydal pěšky na 850 kilometrů dlouhou pouť, aby pak v tamním českém pavilonu vystavil kresby z cesty a objekty z předmětů, které při putování našel.

Jde o jednu z největších investic světa, která má zachránit Evropu a Spojené státy před ropnou krizí. Na druhé straně jde o projekt, který se stává zdrojem teroru místních lidí a devastace životního prostředí. Řeč je o Ázerbájdžánu a tamním ropovodu.
Rozlámaná asfaltka vede z Baku do příměstské aglomerace Surachany kolem nejstarších ropných polí. Je těžké rozlišit, kde je město a kde průmysl – obytné domy jsou ze všech stran obklíčeny ropnými jezery, zrezivělými těžebními věžemi a dodnes funkčními ocelovými pumpami. Tady před sto lety bohatli bratři Nobelové a rodina Rotschildů, zrodila se Royal Dutch-Shell i tehdejší podnikatelská elita Ázerbájdžánu.

Ing. TOMÁŠ SEDLÁČEK se narodil roku 1918 ve Vídni. Absolvoval Vojenskou akademii v Hranicích, v dubnu 1940 emigroval do Francie, po jejím pádu byl evakuován do Anglie. Prodělal tu speciální výcvik a byl přiřazen jako důstojník k 2. paradesantní brigádě čs. armádního sboru v SSSR, která se zúčastnila počátku bojů o Dukelský průsmyk a pak byla přesunuta na pomoc SNP. Po válce absolvoval Vysokou školu válečnou a působil jako učitel na Vojenské akademii v Praze. V únoru 1951 byl zatčen a odsouzen ve vykonstruovaném procesu na doživotí. Byl vězněn ve Valdicích, Mírově, v Leopoldově a na Bytízu. Po amnestii v r. 1960 pracoval jako skladník. Po roce 1989 byl rehabilitován, stal se předsedou Čs. obce legionářské a přednáší na Vojenské akademii v Brně. V roce 1991 mu byl udělen Řád M. R. Štefánika, letos 28. října převezme jedno z nejvyšších státních vyznamenání. Žije v Lázních Toušeň.

Týden před americkými prezidentskými a kongresovými volbami 2. listopadu jsou Spojené státy rozdělenou zemí. Současný prezident George W. Bush před čtyřmi roky sliboval, že bude „prezidentem sjednotitelem“, který urovná spory mezi tábory konzervativců a liberálů, rozvášněných skandály předchozího šéfa Bílého domu Billa Clintona. O 4 roky později je patrné, že se oba póly americké politické scény od sebe jen víc vzdálily a vztahy mezi nimi lze stěží pojmenovat jinak než slovy hluboká nevraživost. Rozkol však není způsoben pouze pokračováním války o Clintonovo dědictví, rozdílnými názory na válku v Iráku nebo činností politizovaných médií na obou stranách politického spektra. Podrobnější pohled na Spojené státy naznačuje, že rozkol pramení z ekonomických, etnických, náboženských a kulturních rozdílů mezi jednotlivými oblastmi USA, které jsou konzervovány a prohlubovány politickým systémem, jejž dali Americe do vínku už její otcové zakladatelé.

Kambodža se rozhodla vypořádat s tíživou minulostí Rudých Khmerů. Po letech váhání a vnitřních třenic parlament 4. října odstranil poslední překážku – souhlasil s návrhem mezinárodního trestního tribunálu pod patronací OSN, před nímž by měly snad již počátkem roku stanout hlavy režimu, který v letech 1975–79 připravil o život téměř dva miliony lidí. Symbolem přerodu Kambodže se má stát i 29. říjen: v pátek bude korunován Norodom Sihamoni, nástupce odstoupivšího krále Norodoma Sihanuka (81), za jehož panování prožívala země své nejtěžší chvíle vzestupů a děsivých pádů. Téměř v každé kambodžské rodině nalezneme příbuzné obětí Rudých Khmerů, ale i po čtvrt století se stále mohou jen ptát: Co se tehdy vlastně stalo, co bylo příčinou? Naleznou v procesech s khmerskými pohlaváry svou odpověď?

Bělorusku nesvítí zrovna šťastná hvězda. Tři miliony jeho obyvatel nepřežily druhou světovou válku a osudy milionů dalších krutě poznamenala komunistická hrůzovláda. Už bezmála dvacet let je navíc pětina jeho území prakticky neobyvatelná – kvůli následkům černobylské katastrofy. Nevypadá to přitom, že by se Bělorusům mohlo v dohledné době začít dařit lépe. Už deset let v jejich čele stojí poslední evropský diktátor Alexandr Lukašenko a po minulém týdnu je jasné, že ještě nějaký čas stát bude. V parlamentních volbách totiž neuspěl ani jediný kandidát opozice a Lukašenko navíc zaznamenal souběžné vítězství i v referendu, které mělo rozhodnout o tom, zda bude moci navzdory ústavnímu omezení potřetí za sebou kandidovat na úřad hlavy státu. Ač měly oba akty k demokratickým standardům více než daleko, otevřená zůstává jiná otázka: Co bude
s touto zemí a přístupem Evropy k ní dál?

Nejvyšší daňové zatížení za více než šest let. Třetí nejvyšší schodek. A největší meziroční zvýšení platů pro státní zaměstnance. Tak lze shrnout státní rozpočet na rok 2005, který Poslanecká sněmovna právě projednává ve druhém čtení. Ekonomičtí analytici hodnotí plánované vládní hospodaření s téměř jednohlasným zklamáním: „Reforma veřejných financí ministra Sobotky byla už tak málo ambiciózní – teď se ovšem vlastně zastavila,“ říká analytik Atlantiku FT Petr Sklenář.

Obavy nejvyšších ústavních činitelů, že tato země padne do područí jednoho šlechtice, se pomalu rozplývají. František Oldřich Kinský (68) minulý čtvrtek prohrál odvolací soud o rodový palác na pražském Staroměstském náměstí.

„Nedopustím privatizaci Klaudiánovy nemocnice,“ slibují na billboardech shodně dva rivalové středočeských krajských voleb – Karel Machovec (ČSSD) a Raduan Nwelati (ODS). Slib splní snadno. Kraj má sice se sítí nemocnic odvážné plány, tenhle špitál ale privatizovat nechce. Navzdory své absurditě však billboardy přinášejí báječnou zprávu. Oblast, která se týká každého z nás a stojí hodně peněz, se poprvé stala volebním trhákem. Tím ale zásluhy krajů na poli zdravotnictví nekončí. Za dva roky pod jejich vládou hospodaří nemocnice bez dluhů. Teď se krajští politici chtějí pustit do další věci, kde stát selhává: dát pacientům dost informací.

Dnes už každý čtenář novin ví, že v ODS probíhají urputné přípravy na souboj o předsednickou židli. A že jediným, kdo může sesadit současného šéfa Mirka Topolánka, je Vlastimil Tlustý – Klausův člověk, zamlada prospěchářský komunista, nyní stínový ministr financí, sporná, ale vlivná postava zdejší politiky. Mnohem méně známé je ovšem to, o co se vlastně zápasí. V čem by byla politika naší nejsilnější strany pod Tlustým jiná, než je teď? Patří ke zvláštnostem současné české scény, že při snaze najít odpověď na tuto banální otázku se člověk docela zapotí.

Zestátnění nemocnic, vykoupení soukromých ordinací, zdravotní péče na příděl – nejnovější koncepce zdravotnictví z dílny ČSSD, která v pátek unikla na veřejnost, právem vyvolala údiv na všech stranách. Od ministryně Milady Emmerové věru nikdo nečekal zázraky, dílo jejích poradců však překonává i ta nejhorší očekávání. Vedle toho se sociální demokraté rozhodli ze zdravotnictví – konkrétně z přeměny nemocnic na obchodní společnosti – udělat hlavní téma krajských voleb. Nakonec proč ne: alespoň se otevře veřejná diskuse v oblasti, kolem které politici jen zlehka našlapovali.

Není pochyb, že ve Spojených státech se schyluje k zásadním prezidentským volbám. Americká společnost se zdá ostře rozdělena, přitom její rozhodnutí bude mít zřejmě globálně největší odezvu za celé poslední půlstoletí. I proto agentury zkoumají mínění lidí po celém světě – takže se například dozvídáme, že Bushe by volila většina Poláků či Nigerijců, zatímco zbytek světa by zpravidla preferoval Kerryho. Až se nad tou záplavou varování ohledně „osudu planety“ chce říci: Stačí.