0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst
Obálka vydání 47/2004
47/2004 • 14.–21. 11. 2004

2004/47

Domov

Připomeňme si

Jaroslav Spurný

Tlusté čáty po 15 letech

Zbyněk Petráček

Tlusté čáry po 15 letech

Peter Schutz

Tlusté čáry po 15 letech

Petr Morvay

Tlusté čáry po 15 letech

András Hanko

15 let poté: Fakt nechápu, proč je volí

Jan Kovalík

15 let poté: Bylo nám jasné, že se to zhroutí

Tomáš Němeček

Kdo posílí v Senátu

Respekt

Normální je nevolit

Silvie Lauder, Hana Čápová

Po volbách má zdejší společnost zhruba jasno o postoji třiceti procent svých příslušníků, kteří přišli k urnám. Jenže co chce těch mlčících sedmdesát procent?

Už je to (zase) tady

Jan Kovalík

Návod, jak se stát bohatým

Marek Pokorný, Jaroslav Spurný

Chybělo málo a naše veřejná kasa mohla být letos bohatší o deset miliard korun. Zjistil to Nejvyšší kontrolní úřad při prověrce jedné z velkých akcí, v níž zdejší politici hospodaří s penězi daňových poplatníků. Zpráva o „nevysvětlitelné a zbytečné“ ztrátě sumy, která by s klidem pokryla třeba současné chybějící finanční přídavky pro učitele a pro penzisty, ovšem nezaujala ani vládu, ani opozici. Proč?

Smířit se s Klausem

Petr Třešňák

Vystoupí-li hlava státu a navíc nejpopulárnější politik na nejvýznamnější státní den se zásadní řečí k zásadní společenské otázce, je to jistě událost. A přesně to se stalo, když prezident Václav Klaus vyzval 28. října českou společnost ke změně dosavadního přístupu k dědictví komunismu. Už se s ním nemáme vyrovnávat, ale smířit. Otázkou je, jak tomu apelu rozumět a zda je možné ho splnit.

Vždyť neumřít na chřipku je snadné

Hana Čápová

Zahraničí

Svět kolem

Zbyněk Petráček

Castrovo dolarové loučení

Markéta Pilátová, Jiří Sobota

Sedm desítek vzpurných zaživa hnije v base a na povrchu zuří bitva o tvrdou měnu. Kubánské komunisty drží nad vodou tuhá represe a každoroční tři miliardy dolarů od turistů a emigrantů. Stále úpornější snaha umlčet sebemenší náznak nesouhlasu a shrábnout nenáviděné zelené bankovky je projevem rostoucí paniky před nevyhnutelným pokusem o předání moci. Podaří-li se diktátorské klice ustát odchod Fidela Castra, bude osud disidentů odsouzených celkem ke 1454 rokům nesnesitelného života v lágrech zpečetěn.

Čtyři miliardy pro Saddáma

Petr Kubálek

Konec polské levice

Krzysztof Iszkowski

Případ Buttiglione nekončí

Josef Kašpar

Íránská válka proti Západu

Marek Hudema

Tentokrát jde o hodně. Írán vlastní rakety schopné zasáhnout nejen nenáviděný Izrael, ale i jižní Evropu. Zatím může jejich hlavice plnit pouze konvenčními prostředky, ale kvůli rozsáhlému jadernému programu nemusí být daleko doba, kdy budou ájatolláhové disponovat atomovými zbraněmi. Jednání mezi Evropskou unií a Teheránem o přerušení íránského jaderného programu však, zdá se, zkrachovala. Zástupce íránského ministra zahraničí Hossein Mousavian sice 7. listopadu v Paříži oznámil předběžnou dohodu, ale Evropané to okamžitě popřeli. Podle nich došlo jen ke „značnému pokroku“. Ve skutečnosti se jednání dostala do slepé uličky a Írán pokračuje ve své obvyklé taktice protahovat vyjednávání, aby se vyhnul mezinárodním sankcím.

Téma

Brigáda na kraji města

Marek Švehla

Je začátek listopadu, patnáct let od konce komunismu a my jdeme pátrat po tom, jak se ještě nedávno v tomto státě žilo. Tohle dobrodružství lze začít kdekoli, my jsme si vybrali Čest-mírovu ulici v pražských Nuslích, dům číslo deset. Teď tady má v přízemí sídlo nakladatelství učebnic Prometheus. V hlavní kanceláři sedí pár zaměstnanců. „Jak často chodíme na brigádu řepy? Co to je za otázku? Máme svý práce dost,“ kroutí hlavou jeden z nich. Dalšímu dotazu už rozumějí víc. „K čemu sloužila Brigáda socialistické práce? No k utužení kolektivu, sám jsem v ní kdysi byl, když jsem dělal v Metrostavu. Výhoda byla ta, že jsme všichni dohromady mohli chodit jednou za čtvrt roku na pivo,“ říká asi čtyřicetiletý muž. Jeho starší kolegyně reaguje jinak: „Mělo to lidi motivovat k větším výkonům. Byla to ale ideologie a spíš ti nahoře za to měli odměny. Nikdy bych tam nevlezla.“
Před patnácti lety to na téhle adrese vypadalo jinak. Ve skladě kancelářských potřeb družstva Svépomoc se uzavíraly závazky, lidé chodili pomáhat zemědělcům sklízet brambory, jezdilo se na společné zájezdy, na Plavce a do biografu na Zbraně pro Prahu. Jak ta idyla vypadala přesně – to popisuje kronika „Brigády socialistické práce družstva Svépomoc na úseku Nusle“, kterou těsně po revoluci našel jeden z členů redakce Respektu odloženou – symbolicky – na popelnici. Ještě na doplnění: „naše“ brigáda pracovala ve skladu kancelářských potřeb a následující text je sestaven z úryvků kroniky. Takže jak jsme tehdy žili?

Komentáře

Modré vítězství

Erik Tabery

Okradli Čepro, platí stát

Marek Pokorný

S trpělivostí indiána

Marek Švehla

Jsme na prahu rozsáhlejšího střetu evropských muslimů s křesťanskou většinou? Ta otázka se vnucuje tváří v tvář vážným kolizím mezi zástupci obou komunit v proslule tolerantním Nizozemsku. Odpovědět na ni dnes neumí nikdo, lze jen hádat. Nicméně i tady se hodí připomínka známého pořekadla: nemaluj čerta na zeď, nebo přijde.
Poté, co byl v Nizozemsku počátkem listopadu muslimským fundamentalistou brutálně zavražděn kritik islámu, novinář Theo van Gogh, země minulý týden zažila několik nábožensky motivovaných útoků. Napětí v nizozemské společnosti stoupá a svět mluví o neúspěchu cesty tolerance, kterou je Nizozemsko vyhlášené. Dokonce i v Česku, kde bys muslima pohledal, se v médiích objevují texty o hostech a hostitelích s tím, že hosté – rozuměj vyznavači islámu v „naší“ společnosti – se musejí přizpůsobit.
Novinové titulky věštící krach tolerance působí efektně, jsou na tom ale Nizozemci opravdu tak zle?

Po Arafátovi jak po Saddámovi

Zbyněk Petráček

Ve hvězdách

Vladimír Bystrov

KSČM musí před soud

Erik Tabery

Slavíme patnáct let od pádu starého režimu, od prvního kroku na cestě z otroctví. Je to čas k bilanci. Nikoli k zpytavým výčitkám, co vše se dalo v měsících či letech po listopadu 1989 udělat lépe. Podstatnější je mluvit o tom, co lze změnit nyní.
Pořád platí, že žijeme ve šťastné chvíli dějin. Nejsme v bezprostředním válečném ohrožení, v jakém byla po 15 letech své existence první republika. Česko je v obou životně důležitých organizacích, Severoatlantické alianci i Evropské unii. Průměrná domácnost žije – ve srovnání se světem i s tuzemskou historií – na velmi slušné životní úrovni.