Nedávno v irské metropoli Dublinu skončil pětiměsíční festival zasvěcený spisovateli Jamesi Joyceovi. Ze všech stran se na jednoho z nejslavnějších místních rodáků pěly ódy a na celkem padesáti akcích nezůstala opomenuta snad žádná souvislost Joyceova života a díla. Zkoumal se mistrův vztah k Aristotelovi, Ibsenovi, Beckettovi a samozřejmě k rodnému Dublinu a Dubliňanům. Znalci si posvítili i na méně známé přesahy díla tohoto věhlasného Ira: za připomenutí stojí zvláště dublinská konference věnovaná Joyceovu vztahu k hudbě a jeho překvapivě velkému vlivu na skladatele druhé poloviny 20. století.
Šlo hlavně o vliv Joyceova způsobu psaní na vývoj hudební skladby. Jeho klíčová díla Odysseus (1922) a Plačky nad Finneganem (1939) nesou značně experimentální rysy. Jsou přitom pečlivě promyšleným, ale obtížně čitelným textovým universem, ve kterém se autor snaží literární formu, styl i jazyk vynalézt jakoby znovu a porušuje přitom záměrně zažitá pravidla pravopisu. U Odyssea, jehož děj se odehrává v Dublinu během osmnácti hodin, můžeme ještě vnímat příběh a postavy, u Plaček nad Finneganem, které nebyly pro svou náročnost bohužel nikdy celé přeloženy do češtiny, děj i postavy mizí. Joyceův literární styl ve vrcholných dílech představuje pokus o zachycení proudu vědomí, těkavých myšlenek, které se neustále proměňují a podléhají snové logice (či alogice). Jeho jazyk je plný obskurností a slovních…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
