Mimochodem

Před ordinací na jedné z pražských poliklinik čekaly jen tři osoby, uhrovitý mladík a mladá maminka s dcerkou, které mohlo být tak pět. Usadil jsem se a vytáhl noviny s rozečtenou přílohou k patnáctému výročí listopadových událostí. V článcích se minulost rýsovala méně jasně než bývalo zvykem, jako bychom teprve nyní začali váhavě zkoumat, oč tehdy vlastně šlo. Mladík přišel brzy na řadu a mne potěšilo, že nebudu dlouho čekat.

Do čekárny vstoupil sportovně vyhlížející pár v nejlepších letech. Mužovo opálení efektně kontrastovalo s prošedivělými skráněmi, černý knírek zas s bělostným chrupem. Jeho společnici bylo už taky dost přes padesát, svůj věk však dokázala přetvořit v podružný doplněk elegance. Oba byli velice sympatičtí. Usmáli se, pozdravili, posadili se, ale brzy zase vstali, neboť je sestřička, když propouštěla mladíka z ordinace, okamžitě pozvala dál. Maminka, která vstávala, poněvadž byla na řadě, si zase sedla. Letmo jsme na sebe pohlédli, abychom se vzájemně ujistili, že nejsme neviditelní. Z ordinace zněly veselé hlasy. Dívenka tázavě našpulila rtíky. „Musíš si zvykat, v životě tě budou pořád předbíhat něčí kamarádi,“ řekla maminka.

Tenkými dveřmi jsme slyšeli skoro každé slovo. Smích uvnitř nasvědčoval, že elegán musí být skvělý bavič, kouzlo však tkvělo asi v mimice, neboť do čekárny pronikaly jen banální plky o dovolené u moře a víkendech na chalupě. Dívenka chvíli poskakovala na jedné noze, chvíli na druhé a nakonec způsobně…