Lekce z Kašmíru

V pátek se setkal indický premiér Atal Bihárí Vádžpejí se zástupci koalice označované jako kašmírští separatisté. Jde o první schůzku, jejíž význam je v této chvíli spíše symbolický. Obě strany mají zcela různé názory na budoucnost Kašmíru: Indie jej považuje za svoji nedílnou součást, protistrana požaduje odchod indické armády a vypsání referenda o samostatnosti. Nesmiřitelný rozpor. Na druhou stranu od konce 80. let stálo násilí v Kašmíru 60 tisíc životů a spor o Kašmír je dnes hlavní překážkou k usmíření mezi jadernými velmocemi – Indií a Pákistánem. Takže je nutné to nějak řešit.

Dlouhá léta odmítala Indie se separatisty jakkoli jednat. Jednak de facto nebylo o čem, dále nechtěla kvůli sílícímu terorismu a také – viděno přísně diplomaticko-metodickou optikou – nebylo s kým. V Kašmíru bývají volby, z nichž vychází legitimní reprezentace, a to separatisté nejsou.

Teď ale ledy praskly, což je z mnoha pohledů dobrá zpráva. Násilí utichá, začíná se debatovat a nikomu moc nevadí, že se premiér schází se „samozvanci“. Dobře z toho vlastně vychází celá Indie, pokud premiér nacionalisticky laděné vlády krátce před volbami sází na usmíření s nepřítelem.

Poselství z jižní Asie může být tedy jasné: pokud je vůle a důležité téma, jednat se i z čistě „hygienických“ důvodů vyplácí. A to by občané státu, jehož politici tvrdí, že si se zástupci sudetských Němců prostě nemohou a nechtějí sednout za jednací stůl, neměli…