Brněnský krajský soud osvobodil Josefa Mlčouška, který se před dvaceti sedmi lety pokusil – možná s úspěchem – zavraždit nevinného člověka. Zločin se odehrál v pustině slovensko-rakouské hranice. Mlčoušek byl spolu s dnes již nežijícím Jozefem Hudákem v dvoučlenné hlídce, která stíhala a zastřelila východoněmeckého mladíka Richarda Schlenze plovoucího přes Dunaj vstříc rakouské svobodě. Člověk nemusí být zrovna posedlý pomstou, aby nad tou zprávou cítil smutek. Stát, na nějž tu řada celebrit bez ostychu v médiích vzpomíná jako na něco lepšího, slušnějšího než dnes, vraždil na hranicích lidi, kteří se provinili nechutí žít v dosahu Husáka, Televarieté a banánů pod pultem. Pro tuto špinavou práci se pečlivě vybírali kádrově spolehliví vojáci, jejichž úkolem bylo zastavit emigranty s použitím „jakýchkoli dostupných prostředků“. Komunističtí pohraničníci takto v letech 1948–89 zabili podle dostupných údajů 170 lidí (v NDR kolem 250 obětí).
Mlčoušek se řízením osudu stal jedním z vykonavatelů této zvůle. Byla to svým způsobem zkouška, v níž neobstál. Mohl se vzepřít a pak by šel do kriminálu. Mohl střílet úmyslně vedle a pak by maximálně nedostal vycházky za nesplněný úkol. Místo toho si dobrovolně vybral roli ochotného režimního katana. Pálil na uprchlíka, pak vzal ještě bodák do zubů a plaval ho dorazit (oběť nenašel). Když si za odměnu navlékal náramkové hodinky s věnováním, musel počítat s tím, že jednou v normálních poměrech právního…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
