Mimochodem

Televizní šoty z Číny, kde masy rozhořčených demonstrantů hanobí japonské vlajky a rozbíjejí vše, co jen trochu připomíná ostrovního souseda, sleduje český divák spíš s pobavením. V čínských kampaních aby se čert vyznal. Nyní se jedná o japonskou učebnici dějepisu, v níž se prý žáčci nedočtou, jakých zvěrstev se dopouštěli jejich předci za okupace Číny někdy před sedmdesáti lety.

Takové oživování starých traumat působí trochu podezřele, i když dnes v Evropě také diskutujeme o německém filmu, v němž se zdá Hitler příliš lidský, a vleklý soudní proces s českým vydavatelem jeho Mein Kampfu skončil teprve nedávno. Japonský vpád do Číny si vyžádal více než čtyři miliony lidských životů. Vraždění bezbranných civilistů v Nankingu od prosince 1937 do února 1938 patří k největším masakrům lidských dějin: padlo mu za oběť na tři sta tisíc Číňanů. Jak dlouho zůstávají tak hrozné události živé? Dá se za nimi vůbec někdy udělat tlustá čára? A proč vlastně nejsem ochoten brát čínské demonstranty vážně? Vždyť v tomto případě zřejmě pláčou na docela správném hrobě: mrtvé nikdo neoživí, přinejmenším se však dá zařídit, aby se děti na obou stranách učily takové verze pravdy, které se navzájem nevylučují.

Hrob sedí, horší to je s plačícími. V čínských učebnicích sotva najdeme pravdivější pravdu než v japonských. Vznik i průběh tehdejší války je zastřen záhadami, jimž žádný badatel dodnes nepřišel na kloub, možná ji vyprovokoval Kreml, možná tajná klika japonských militaristů…