Mimochodem

Každý rok v květnu přibude do statistik rázem celý ročník maturantů, zato ubývání je plíživé. Školy připravují žáky do života, každý abiturientský večírek je pak vždy o něco víc orientuje k opaku. Když jsem jel minulý pátek na setkání po pětatřiceti letech, pozoroval jsem v tramvaji hlouček mládeže s čerstvými vysvědčeními. Veselili se, aniž by tušili, na co se můžou těšit. Básník Ivan Wernisch, jenž je o deset let starší než já, si před deseti lety po svém abiturientském setkání básnicky povzdechl: „Až si pro mě jednou přijde smrt, určitě bude tvrdit, že je má spolužačka.“

Na podobných srazech bývají snad nejcitelněji přítomni ti, o nichž víme, že už nikdy nepřijdou. Moje generace, jinak dosti zmasakrovaná, zažila s oním nikdy zázrak výjimky. Gymnaziální léta jsem trávil v převážně dívčí třídě, kde se stalo skoro pravidlem, že každou ze spolužaček, k níž jsem milostně vzplál, odvezli vzápětí rodiče někam do emigrace – pochopitelně nikoli z obav před mou vášní, ale kvůli bratrským mocnostem a režimu, který tu nastolily. I později mizely mé svůdné vrstevnice houfně do ciziny, obvykle s přesvědčením, že se domů nebudou moci už nikdy podívat. Má vlast se milostně tak docela nevylidnila, ale co se týče spolužaček, zůstala poloprázdná. A pak se najednou poměry změnily a dávno ztracené lásky začaly přijíždět.

Naše nynější setkání se uskutečnilo o pár týdnů dřív, než se plánovalo, neboť původní termín, jenž souvisel s příjezdem Evy z Izraele,…